Odplata / NamJin

Kapitola 5

Mezitím Min YoonGi a Park JiMin

YoonGi

Odtáhl jsem JiMina odtamtud. Nemohl jsem se na to dívat... Můj HoSeokie... JiMinie stále plakal, tak jsem ho vzal do náruče a pomalu nesl domů. Naštěstí jsme nebydleli daleko. Položil jsem JiMina na pohovku a pohladil ho po vlasech. "Bude to dobrý, prcku.." zašeptal jsem. "Dobrý? Co jsi to za člověka? Ty už ho nemiluješ? Proč je ti to jedno?!" bušil do mě pěstmi... Chytl jsem mu je. "Co to proboha meleš?" "Už nás nemiluješ viď?" přestal se snažit do mě bušit, ale o to více se rozplakal. "Minie..." povzdechl jsem si a přitulil si ho blíže k sobě. "Mluvíš nesmysli. Miluju vás... Oba dva. Samozřejmě, že ano... A hrozně mě štve, co mu Jin udělal... Jasně, že mi vadí, že se ho bude dotýkat někdo jiný... Že nebude s námi... Ale víš, že s tím nic nezmůžu. Dlužím Jinovi víc než kdokoliv jiný... A víš, že pokud budu ukazovat slabost, nebo se mu vzepřu, vyhodí mě. A já nemám kam jít," řekl jsem. Obětoval bych všechno, ale ne je dva. Kdyby mě Jin vyhodil, postaral by se o to, abych už nemohl být v Koreji... A mě nikdo s mým rejstříkem nezaměstná... Nemohl bych se o ty dvě zlatíčka starat... A nechci aby kvůli mě skončili na ulici, nebo být bez nich... To bych nezvládl. JiMin si povzdechl a kývl. "Já vím... Omlouvám se," zašeptal a já si ho k sobě přivinul. Chápal jsem ho... Jistě že ano. "HoSeokie poslední dobou hodně pláče..." zamumlal a já se na něho překvapeně podíval. To jsem nevěděl. "Proč? On ti to řekl?" koukal jsem na něho. "Ne... Ale slyšel jsem ho. Vždycky, když je tady tak ho slýchám brečet v koupelně... Je to kvůli mě..." zašeptal jsem. "Proč by brečel kvůli tobě?" nechápal jsem. Kvůli mně bych pochopil, ale proč by brečel kvůli tomuhle andílkovi? "Protože... On byl tvůj první... Byli jste spolu dlouho... A nikdy jste spolu nebydleli... Pak jsem se mezi vás vetřel já... A my spolu bydlíme... Muselo ho to ranit... Určitě si myslí, že se mu tě pokouším přebrat a tak..." vzlykal. Je pravda, že s HoSeokem jsem chodil první... A taky je pravda, že JiMin se ke mně nastěhoval... Ale tehdy HoSeok byl v pohodě a řekl, že on zůstane doma, aby se mohl starat o brášku... Ale jeho bratr už je velký... A já už mu to znovu nikdy nenabídl... Co jsem to za přítele? Jeden si myslí, že ho nemiluju a druhý tu brečí, že ho nemá rád za moji chybu? Pevně jsem ho k sobě přitiskl. "Není to tvoje chyba, ale moje. Omlouvám se. Omlouvám se za všechno... Slibuju, že to co nejdříve vyřeším, ano? HoSeok tě miluje a nic ti za zlé nemá... To mně. Pokazil jsem to. Ale slibuju, že už budeme navždycky mi tři," lehce jsem ho políbil na rty. Fňukl. "Opravdu?" zeptal se. "Ano, koťátko... A teď si pojď lehnout, ano? Musíš si odpočinout..." vzal jsem ho znovu do náruče a odnesl ho do postele. "Sprcha..." zamumlal. "Vysprchuješ se ráno," líbl jsem ho na tvář a lehl si k němu. JiMin se ke mně přitulil a hned spal.