Odplata / NamJin

Kapitola 95

NamJoon

Poslední měsíc šlo všechno tak dobře... Kluci vypadali spokojeně a náš vztah s Jinem? Pořád jsme se dohadovali a měli odlišné povahy. Stále si hrál na drsňáka, ale nakonec mi vždy podlehl. Na začátku jsem si myslel, že by tenhle vztah nemohl fungovat... Ale miloval jsem ho. A náš vztah byl dokonalý. Tak proč?! Proč jsem kurva zase někde v temné místnosti, přivázaný řetězy ze stropu?! Proč??!!!

Pamatuju si jen, že jsem šel na nákup na cestě k Jinovi, protože mi volal, že chce YoonGi mořské plody... Ale nedošel jsem tam. Víc nevím absolutně nic.

Ruce už mě boleli stejně jako skoro celé tělo, jak se na nich víceméně vysel, nohama jsem dosáhl jen na špičky a to mi moc úlevy nedopřávalo. Necítil jsem na sobě nijaké výraznější zranění. Byl jsem bez trička a na očích jsem cítil nějaký kus hadru. Tak co se tady děje? Jin by tohle přece už neudělal, přes tohle jsme se dostali. Tak co se sakra tady děje?

Otevřeli se dveře. Konečně. Jak dlouho jsem byl vzhůru? Minuty? Hodiny? Kdo ví. Všechno mě už opravdu nesnesitelně bolelo z toho vysení, ale tušil jsem, že to bude ještě horší. "Ah, jsi vzhůru." Ozval se hlas, který jsem v životě neslyšel. "Kdo sakra jsi? A proč tu jsem já?" Nejradši bych křičel. Řval, aby mě sakra pustil. Ale měl jsem tak sucho v puse, že jsem byl rád, že jsem ze sebe dokázal vysoukat ty dvě otázky. Ani jsem si nemohl být jistý, že je slyšel. "Jak kdybys měl právo se na něco ptát." Hlas se přiblížil, teď byl u mě. Po těle mi přejelo něco studeného, pokud jsem to mohl ještě správně vnímat. "Teď zaplatíš za všechno." Věc se mi zaryla do kůže a já vykřikl bolestí. Ucítil jsem na svém zmrzlém těle, něco teplého. Stékalo mi to z ramene dolů. Krev. Syčel jsem bolestí. Bolest, která procházela mým ramenem, byla větší, než by měla být od nože. "Líbí? Krásně zubatý. Přesně pro tebe." Nůž se mi znovu zabořil do kůže a zanechával po sobě další krvácející ránu, tentokráte přes celé břicho.

.?!

Mladík visící na řetězech řval v agónii bolesti. Ze dvou ran mu silně vytékala krev, zatímco nůž, který byl toho strůjcem dál přejížděl po jeho pokožce, v ruce postaršího prošedivělého muže, okolo padesátky. "Zaplatíš za všechno, co mi kdy udělal." Nůž po slovech muže se oddálil od mladého těla a nahradila ho pěst, jejíž prsty byli obtočeny železným boxerem. Z úst mladíka se ozval další otřesný výkřik, z kterého šla husina. "Za to, že ho ten prašivý polda zabil. Kdyby mi ho nevzal.. Kdyby ho neodvedl, nikdy by neumřel. Nedovolil bych to." Nenávistný hlas mluvil potichu, ale za to s nenávistí, která slovům dodávala nebezpečný důraz. Pěst znovu udeřila, tentokráte do mladíkova obličeje. Znovu vykřikl, krev vytryskla z jeho nosu, když se jeho obličej setkal se železem. Hned na to se znovu objevil nůž, tentokráte u jeho krku. "Teď musím jít. Ale já se vrátím. Brzy." Ujistil postarší muž mladíka, za chvilku se za ním zaklapli dveře. Řetězy se pomalu tišili, až setrvali na místě, když mladík bolestí a ztrátou krve, omdlel.