Odplata / NamJin

Kapitola 14

TaeHyung

"Tae udělal jsi, co jsem ti řekl?" Otočil jsem se na Jina. "Samozřejmě, Hyung," kývl jsem. "Dobře, dneska tě už nepotřebuju," usmál se a já kývl. Šel jsem ještě za Kookiem. "Půjdu domů, jak jsi na tom ty?" Políbil jsem ho. "Ještě tu musím zůstat. Asi tu budu dlouho, tak na mě nečekej," objal mě a já si povzdechl. Poslední dobou se doma docela míjíme. Docela mě to štve. Nevidíme se klidně i týden a to spolu i pracujeme. "Dobře, dávej na sebe pozor a jeď opatrně," políbil jsem ho na čelo a odešel domů. Jinovi by se nelíbilo, kdybych Kooka zdržoval od práce. Odjel jsem domů a cestou si všiml, že policie už je na nohách. V naší čtvrti, kde tak nějak všichni bydlíme normálně není ani jeden polda. Za to dneska tu projíždělo několik hlídek a to to mám přes celou naši čtvrť asi deset minut autem. No, na nás nic nemají a jen tu jezdí. Jsou vedle jako vždycky. Nikdy nám nemohli dokázat. Jsme jen slušný lidi pracující ve firmě. Teda... Jen na oko. Nikdo nás tam nikdy neviděl, ale přihlášený tam jsme. Otevřel jsem dveře a šel si najít něco k večeři. Usadil jsem se s tím v obýváku a čekal, jestli se přece jen Kook nevrátí v rozumnou dobu. O půlnoci jsem to vzdal a šel si lehnout.

...

Vzbudil mě šramot. S námahou jsem rozlepil oči, abych se koukl, co se děje. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," zašeptal Kook, když ke mně lezl do postele. "Kolik je?" Zívl jsem. "3 hodiny, ještě v klidu spi," zamumlal a já si ho k sobě přitáhl. Přitulil se ke mně a oba jsme usnuli do vteřiny.

...

Ráno jsem vstal tak, abych nevzbudil Kookieho. Je mi jasný, že když pracoval takhle do noci, nechá ho Jin aspoň trochu vyspat. Což neplatilo pro mě. Odešel jsem do sprchy a šel se najíst. Trochu jsem nestíhal, když jsem si všiml hodin. Vzal jsem si tedy jídlo na cestu a vyjel k Jinovi domů. "Ahojte," pozdravil jsem JiMina s HoSeokem. "Kde máte YoonGiho?" Mávli na mě. "Vychrapuje, nešel vzbudit," pokrčil rameny HoSeok. To je zajímavé, že když nedorazí YoonGi, ani to nikomu nevadí. Jin furt tvrdí, že ten kluk potřebuje hodně spánku. Nic proti nim, mám je oba rád, stejně jako zbytek kluků. "Fajn, tak jdeme do práce," povzdechl jsem si a vešel do domu. Moje první kroky vedli dolů do sklepa. "Ahoj, NamJoone. Tak co, jak je?" Zeptal jsem se a zlehka mu znovu natíral rány. Škubal sebou, ale vůbec mu to nepomáhalo. "Buď přece rozumný. Odsud není úniku," zavrčel jsem a chytl ho, aby se nemohl tak vzpouzet, než ho domažu. Pak jsem beze slova odešel po svojí práci.