Odplata / NamJin

Kapitola 89

Ano, ano já vím... Hrozně se omlouvám, bylo to teď hodně těžké. Nejprve nemocnice, operace, pak ještě doma, jsem se nemohla bez bolesti skoro hnout a nevydržela jsem bohužel sedět u notebooku... Následně jsem byla u sestry, abych jí pomohl v jejím těhotenství druhou dcerou, zapracovala psychika, protože mi přesně před rokem umřel synovec, který se ani nestihl narodit a tak dále a tak dále... Vymlouvat se ale nemohu, je  to moje vina, že jsem nepsala a já si to plně uvědomuju. Jen doufám, že mě aspoň malinko pochopíte a že jste ještě stále tady se mnou :) Teď už je vše v pořádku a narození mojí druhé neteře mě znovu vrátilo na to, že bych mohla zase něco napsat a slibuju, že teď budou vycházet kapitoly minimálně tak jako ze začátku v sobotu, ale možná i více, to ale slibovat radši nebudu.

Leželi jsme vedle sebe, když NamJoon zvedl hlavu. "Hele zdá se mi to, nebo je dole hluk?" Zmateně jsem se na něho koukl, ale když jsem se zaposlouchal, zjistil jsem, že má pravdu. Dole rozhodně někdo byl. "To budou kluci," povzdechl jsem si a políbil ho na rameno. "Pojď. Než nás půjdou hledat oni." Moc se mi nechtělo, ale rozhodně jsem nechtěl, aby mi třeba takový Tae vtrhl do ložnice. Rozhodně by si to nenechal pro sebe a ještě by si to všechno značně přikrášlil. A ostatní by taky hned všechno šířili. No, to bych křivdil YoonGimu. Ten by si všechno nechal pro sebe. Ale ten se ani nebude namáhat vyjít ty schody. To bych po něm chtěl moc pohybu. Prostě nepřicházelo v úvahu, že bych čekal, až sem dorazí oni. NamJoonovi ruce si mě přitáhli zpátky a přetáhl přes nás deku tak, že nám koukal jen hrudník. "Vyřešeno." Zamumlal a začal mi opečovávat krk. "Ale no tak. Nebuď línej," odtáhl jsem se a když jsem viděl ještě ublížený výraz, smířlivě jsem ho políbil do koutku úst. "No tak. Pojď." Pobídl jsem ho a sám jsem se zvedl. Posbíral jsem nejprve naše oblečení, které jsem hodil do koše na prádlo. Celou dobu, hlavně když jsem se shýbal, jsem cítil jeho pohled na sobě. "No tak vylez," zakroutil jsem pobaveně hlavou a hodil po něm ze skříně svoje oblečení. "No vždyť jo," zamručel nespokojeně, ale začal se hrabat z mojí postele. Spokojeně jsem se otočil zpátky ke skříni a začal se sám oblékat. "Ale no tak," zamručel jsem pobaveně, když jsem ucítil jeho ruce na svém zadku. Podíval jsem se na něho přes rameno a všiml si jeho zákeřného úsměvu. Přesunul svoje ruce na moje břicho a přitáhl si mě k sobě. Spokojeně jsem se přitiskl na jeho nahý hrudník a nechal se políbit. "Zlobíš." Povzdechl jsem si, ale tiskl jsem se k němu. "Já vždycky," sjel jednou rukou níž pod moje boxerky a já nahlas polkl. "Nech toho..." Zamručel jsem a skousl si ret. Vyndal jsem mu ruku a radši se od něho odtáhl, než se mi postaví a dooblíkl se. "Jdeme," vydal jsem se dolů za těma pakama.