Odplata / NamJin

Kapitola 97

Probudil ho rachot. Se zasténáním se pokusil více zapřít o nohy, aby ulehčil aspoň minimálně ulevit rukám. Bohužel jeho nohy se země opravdu jen stěží dotýkali prsty, tak se mu to moc nedařilo. Co to je ale za rachot? Nebyl v místnosti. Zněl tlumeně, jako by byl minimálně za jednou zdí, ale kdo ví? On rozhodně ne. Neví ani, jak je tu dlouho. Byl si ale jistý, že další mučení už nevydrží. Osoba, která ho zřejmě každý den neúnavně mučila, neměla vůbec žádné svědomí, vůbec žádné zábrany. Po zlomené ruce a noži přišli další a i horší způsoby. Neušetřil nic, co nemusel. Jeho obličej byl dobitý a i když necítil bolest obličeje přes bolest celého těla, byl si jist, že má zlomený nos a roztržený ret. Jedna jeho ruka, za kterou vysel byla zlomená, možná už za tu dobu dokonce začala srůstat a táhli se po ní minimálně tři rány od nože. Nohy měl dokopané, o těle nemluvně. Velké pohmožděniny překrývali krvavé rány a ty zase popáleniny od doutníků. Na zadku se mu skvěly podlitiny a ta největší potupa. V zadku měl stále zabořený dildo a byl si jistý, že ho má značně natrhlý. Jak dlouho to bude muset ještě snášet, než ho zabijí? Jak dlouho to bude trvat? Hledá ho otec? Hledá ho Jin? Doufal, že jestli jo, že ho nikdy nenajde. Nechtěl, aby byl zabit. To by nezvládl. Rachot byl najednou hlasitější, jako by byl přímo za dveřmi. A taky že byl. Ty se totiž s vrzáním otevřely.

NamJoon

"NamJoone!" To je... "Bože Joone." Ucítil jsem ruce a hned jsem sebou cukl. "Vydrž, sundám ti to z očí a pomůžu ti dolů." Ten hlas... Vážně je to... Je to on? Hadr z očí mi najednou zmizel a já musel zamrkat. Sice tu bylo šero, ale po té době, kdy jsem nic neviděl to na mě bylo i tak moc světla. "Odvážu tě dobře? Neboj se." "Jine..." Z úst mi vyšlo jen slabounké zašeptání, ale i tak jsem věděl, že mě slyší. "Už je to dobrý... Bože, Joone. Omlouvám se. Omlouvám se, že to tak trvalo... Ne, za to, že se ti to vůbec stalo..." Mumlal. Objal jednu ruku kolem mého pasu a já sebou cukl a chtěl se odtáhnout, ale povolili řetězy a já byl rád, že mě držel, jinak bych byl v tu chvíli na zemi. Ucítil jsem ještě větší bolest v zadku, když mě zbavil té ohavnosti a pak mi pomohl si sednout. Opřel jsem se o zeď a odstrčil od něho svoje ruce. "Nešahej..." Stulil jsem se více do klubíčka, abych se chránil. "Promiň." Sundal si mikinu a hodil mi jí přes ramena, ale jak jsem chtěl, ani se mě nedotkl. "Už to bude dobrý. Slibuju. Už se ti nic nestane." Dřepl si a koukal na mě vážným pohledem. V očích měl ale bolest a omluvu. Proč, když on nic neudělal? Ale... "Musíš pryč! Oni tě zabijou!" I když jsem se snažil, stejně jsem sotva šeptal. "Nic se nestane. Už je to dobrý. Je tu policie." "Co? Ale vždyť..." Zavrtěl hlavou. "Nic na nás nemají, vzpomínáš? Neví kdo je druhá skupina. A tvůj otec nemá důkazy." Uklidnil mě. "Jdi od něho." Ozvalo se za námi a já se se strachem podíval přes jeho rameno. "Tati..." Zašeptal jsem šokovaně. Popadl SeokJina za límec a odhodil ho ode mě. Svezl se ke mně. "Bože..." zašeptal a natáhl ke mně ruce. Cukl jsem sebou, ale pak jsem se k němu přivinul. Na ramenech mi přistála přes Jinovu mikinu ještě policejní bunda, ale stejně jsem se klepal. "Už je to dobrý." Objali mě jeho paže a já si oddechl. Otec si pro mě přišel. V tuhle chvíli to byl jediný člověk, kterému jsem byl ochotný dovolit na mě šáhnout. Je to přece můj otec. On by mi nikdy neublížil. Letmým pohledem jsem viděl Jina se semklými rty. Asi to vůči němu nebylo fér... Ale otec je prostě otec. Aspoň pro mě. "Nelekni se, ano? Zvednu tě. Půjdeme do sanitky." "Ne... nechci..." šeptal jsem. "Zůstanu tam s tebou." Ujistil mě a já se nechal zvednout. Vždycky mě udivovalo jak mě dokázal tak lehce zvednout. Přece jen nebyl jsem žádné tintítko. "Tak jdeme." Vyšel se mnou z té ohavné místnosti a vyšlapal se mnou schody. "Jak je na tom?" Zeptal se otcův partner. "Jsem... V poho..." dostal jsem ze sebe, ale viděl jsem, že mi nevěří. Zrovna klečel jednou nohou na starším chlápkovi a čekal než si ho převezmou kolegové. "Neboj se... Já si tě najdu." Promluvil a ve mě zatrnulo. Ten hlas... Rozklepal jsem se. "Buď zticha." Přitlačil ho ještě více k zemi a otec mě radši nesl od něho. Přenesl mě k sanitce, kde si mě chtěli vzít do péče sanitář s doktorem, ale já nechtěl. Otec i se mnou vylezl do sanitky, doktor mu trochu pomohl a sedl si se mnou na lehátko. "Musíš nechat doktora, aby ti pomohl, dobře? Neboj, budu tu s tebou." Bojácně jsem se od něho trochu odtáhl a kývl.