Odplata / NamJin

Kapitola 82

Odemkl jsem dveře a i s dvěma plnýma taškama se vecpal do bytu. "Už jsi zpátky?" zeptal se překvapeně otec a já se pousmál. "Jo, už jo," řekl jsem a přešel do kuchyně, abych mohl vyložit nákup. "Nech to být," řekl pobaveně, když slyšel jak mi kručí v žaludku. "Uděláš to potom." Položil na stůl talíře s jídlem a já ho poslechl. Opravdu jsem už měl hlad. "Brou," zamumlal jsem už s plnou pusou a konečně jedl. Pak jsem v rychlosti vybalil nákup, ukořistil si brambůrky a odešel do pokoje. Rozhodl jsem se napsat Jinovi.

Ahoj :)

Čau

To nezní moc nadšeně. Ruším?

Ne. Jak můžeš ze zprávy poznat, jak zní? Nejsi paranoidní?

Nejsem :) Chybím ti?

Viděli jsme se včera. Takže co myslíš?

Určitě jo ;)

Moc si o sobě nemysli.

Neboj. Pojď se mnou zítra na rande :)

Proč bych měl?

Protože chceš :) A já to chci taky, tak proč ne?

Jsi otravný.

To znamená, jo?

Vyzvednu tě zítra po škole.

Vítězně jsem se usmál a odložil mobil. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat a s povzdechem si uvědomil, že moc nemám co. Možná bych přece jen mohl skočit na chvilku za klukama. Vstal jsem a došel se převlíknout. Nechal jsem si akorát Jinovu mikinu. Vzal jsem si peněženku s klíčema a mobilem a jen doufal, že táta nebude mít s mými plány na večer problém. "Kam jdeš?" zvedl hned pohled od televize a já se jen nevině usmál. "Skočím si jen na chvilku za klukama," řekl jsem a šel se obout. "Nebyl jsi s nimi v poslední době dost?" Zamračil se podezíravě. "Nemám jen jednoho kámoše. Tam ty nebyli ze školy," pokrčil jsem rameny. "Do jedenácti budu doma." "Říkal jsi chvilku!" Slyšel jsem ještě, ale to už jsem zavřel dveře. "NamJoone! Do deseti, zítra je škola!" Otočil jsem se na svého otce ve dveřích a pobaveně se usmál. "No, ok!" Mávl jsem na něho a pokračoval v cestě k Levimu. Doufal jsem, že budou ještě doma, nechtělo se mi je nahánět po městě.