Odplata / NamJin

Kapitola 70

SeokJin

Vystoupil jsem z auta a hned se na mě sesypali ti čtyři. "Jak si představuješ, že si jen tak zmizíš? S naší prací?! Víš jak jsme se o tebe báli?!" vyhrkl na mě naštvaně JiMin. Jeho našpulené tvářičky vypadaly, ale spíše roztomile, než děsivě. "Promiň Minie," vtáhl jsem si to dítě do náruče a pak se podíval na ostatní. Všichni vypadali ustaraně. "Omlouvám se, kluci." "To je v pohodě," poplácal mě po rameni TaeHyung a já se na něho vděčně usmál. I když byl občas mimo, byl z těch čtyř rozhodně nejvyspělejší a nejrozumnější. Předčil ho jen YoonGi, ale ten to zase zazdíval svojí rozpolcenou povahou. Člověk u něj nikdy nevěděl. "Děkuju, Tae," usmál jsem se a předal JiMina do HoSeokovi náruče, abych si mohl vzít z auta tašku a vydal jsem se s ostatními za zády do svého domu. Vydal jsem se do ložnice, ale v obýváku jsem se zarazil a pobaveně zakroutil hlavou. YoonGi nezklamal. Zatímco ostatní si tu nejspíš rvali vlasy kde jsem, YoonGi si v klidu  vyspával na pohovce. "Ten vážně zaspí všechno," pohodil jsem hlavou. "To není pravda," koukl se na mě vážně HoSeok. "Když si se ztratil, šílel. Přestaň ho pořád podceňovat. Víš, že pod tou tvrdou maskou je to furt ten nejistý kluk z ulice. Jestli tu někdo šílel strachy, byl to on. Ceslou dobu nespal, až když si zavolal," mračil se na mě HoSeok. Povzdechl jsem si. Nebyl jsem zvyklý, že by se tohle sluníčko mračilo. Ale nemohl jsem se divit, když tu posledních pár dnů nejspíš uklidňoval oba svoje přítele a to kvůli mě. "Vždyť já vím," prohrábl jsem YoonGimu vlasy. "A proto má štěstí, že má vás. Znám ho. Jenom to je u něho prostě nezvyk. Vždycky je tak..." Nevěděl jsem jak to dopovědět, ale věděl jsem, že mě kluci chápou. No, asi kromě Joona. "Nechte ho, aby se vyspal," znovu jsem mu prohrábl vlasy a chtěl jsem odejít do kuchyně, ale zarazil mě rozespalý hlas. "Radši bych se najedl." Otočil jsem se a podíval se na YoonGiho. Tak tohle bylo překvapivý. Většinou jsme ho museli nutit aby se konečně vzbudil a najedl. "Něco ti uvařím, hm? Zatím se vyspi," řekl jsem a konečně si odložil tašku do ložnice a místo balení se vydal do kuchyně vařit. "Došlo ti to?" ozval se za mnou hlas a já se pousmál. "Vždyť já vím, Joone. Jsem na sebe naštvaný, že jsem o tom pochyboval, ok? Vždyť i mně záleží na nich." Dál jsem se věnoval vaření, když se kolem mě obtočily jeho paže. Chtěl jsem se od něho odtáhnout, ale nakonec jsem se do jeho náruče poraženě opřel.