Odplata / NamJin

Kapitola 84

"Ticho..." Zaúpěl jsem a přikryl si hlavu polštářem. Sakra. Totálně mi třeští hlava. "To ani náhodou. Vstávej. Jdeš do školy." Konečně utichl ten příšernej pisklavej zvuk otcova telefonu. "Je mi hrozně..." Zasténal jsem a sundal si polštář. "Tvoje chyba. Nemáš chlastat. A už vůbec ne v týdnu. Vstávej!" Varoval mě přísně, ale pak se pousmál. "Na stolku máš prášek." Řekl smířlivě. "Do deseti minut ať si dole." Odešel a já si povzdechl. Tyran. Posadil jsem se a natáhl se pro prášek. Netuším jak dneska přežiji školu. A to pro mě ještě přijede Jin. Jin... Znovu jsem táhle zaúpěl. Co jsem mu to sakra včera psal? Dokonce si pro mě i přijel. Musím mu pak napsat a omluvit se. Bože. Už nikdy nechci pít. No, kéž by mi tohle vydrželo. Ale o tom pochybuju. Pomalu jsem vstal a odešel do koupelny. Vím, že říkal deset minut, ale já opravdu potřebuju sprchu. Rychle jsem na sebe pustil chladnou vodu a pokusil se co nejrychleji vzpamatovat. Pak už jsem jen dodělal ranní hygienu a šel se obléct. "Zrovna jsem pro tebe chtěl jít," upozornil mě otec, když jsem sešel dolů do kuchyně. "No jo," zamumlal jsem a sedl si ke stolu, kde už jsem měl snídani. "Jak to, že nejsi v práci?" "Vzal jsem si ráno volno, abych se ujistil, že půjdeš do školy. Ty bys totiž jinak zůstal doma." Dopil kafe a odnesl hrnek. "Ale už musím letět. Půjdeš tam!" Varoval mě a já jen kývl. "Jo, jo. Jenom prosím nekřič." Chytl jsem se za hlavu a on se smíchem odešel. Opravdu vtipný. Snědl jsem si svojí snídani a uklidil po sobě nádobí. Měl jsem nutkání zase padnout do postele, ale věděl jsem, že to si nemohu dovolit. S povzdechem jsem si tedy došel pro tašku a vyrazil do školy.