Vampire boys

*11*

Viktorie:
,,Viky prosím , neumírej. Nesmíš mě tu nechat." slyšela jsem Martinuse. Chtěla jsem mu nějak naznačit , že jsem vzhůru že ho slyším , ale mé tělo nějak nespolupracovalo. Cítila jsem na tváři , jak mě pohladil. Počkat , on může slyšet mé myšlenky Martinusi! Křikla jsem. Slyšela jsem , jak se na posteli zavrtěl Martinusi , jsem vzhůru! Křikla jsem znovu ,,Viky?" šeptl Jo , konečně mě už slyšíš? ,,Jo Viky , díky bohu jsi vzhůru!" řekl radostně Nemůžu otevřít oči! Co se stalo? Proč je nemůžu otevřít? ,,Viky klid , já zajdu pro tátu." řekl a i tak učinil. Chvilku jsem tam ležela sama , ale pak došli kluci s panem Gunnarsenem Dobrý den. Řekla jsem si v duchu. Pak jsem si uvědomila , že mě neslyší. Martinus se uchechtl ,,Tati , říká ti dobrý den." zasmál se Tinus ,,Je, ahoj děvče." řekl pobaveně jeho táta. Martinus s Marcusem se začali smát ještě víc Nechte toho , jsem aspoň slušná! Křikla jsem. Slyšela jsem dunivý zvuk , asi Martinus bouchl Marcuse do břicha. Oba se utišili. Madračka se pod něčí váhou zohla ,,Viktorie , chvilku se nebudeš moct hýbat , protože ten protijed v tobě stále působí. Je divné , že jsi se už teď probudila." Aha , super. Děkuji. Řekla jsem ,,Viky ti děkuje." zašeptal Martinus ,,Není zač. A teď tě nechám odpočívat." řekl a zvedl se. Slyšela jsem zaklapnutí dveří a já upadla do spánku.
Aaaaaaa , ta hlava bolí. Řekla jsem si a pomalu otevřela oči. Všude byla tma. Posadila jsem se , což jsem neměla dělat. Chytla jsem se za hlavu a znovu si lehla. Do místnosti se dostalo tlumené světlo ,,Viky , jsi vzhůru?" zašeptal Tinus. Jeho velká postava došla ke mně a sedl si na postel ,,Jak ti je?" zeptal se a pohladil mě po vlasech ,,Bolí mě hlava a mám sucho v krku." ,,Chceš vodu?" ,,No , my lidi pijeme vodu. Ale jo , děkuji." ,,Dobře , za deset sekund jsem tady." řekl , vstal a rozběhl se. A opravdu , byl za deset sekund u mě. Já se uchechtla a skleničku s vodou si vzala ,,Musí být super , takhle rychle běhat." řekla jsem , když jsem se napila ,,No , jak kdy. Někdy jo , ale někdy zase ne. Musíme se hodně hlídat , aby nás neviděli." ,,Proč upíří chtějí více lidskou krev než zvířecí. Vždyť to musí chutnat stejně." řekla jsem a nahodila svůj nechápavý pohled ,,To není pravda." uchechtl se Martinus a zavrtěl hlavou ,,Co není pravda?" ,,Každá krev chutná jinak. Zvířecí je spíš jenom na zahnání hladu, ale lidská je úplně jiná. Je taková sladčí výživnější. Po ní jsme silnější. Třeba nemusíme chodit tak často lovit. Ono jde poznat,který upír pije lidskou krev." ,,Jak?" ,,Je o hodně silnější. Jako na pohled asi ne , ale když se s ním utkáš , tak jo." ,,Bil jsi se už s někým?" ,,Jako s někým takovým?" ,,Jo." ,,Bohužel jo. Víš jak jsem ti říkal o té holce." ,,Jo." ,,Tak ta nehoda. Kvůli tomu zemřela. Oni zjistili, že to o nás někdo ví. A zjistili, že jsme jeden z nich do ní zamilovaný." sklopil hlavu. Píchlo mě u srdce, když řekl , že jeden z nich byl zamilovaný. Nemohla jsem si představit , kdyby Martinus někoho miloval ,,K-kd-kdo ji mi-mil-miloval?" koktavě jsem se zeptala. On zvedl hlavu a nechápavě se na mě podíval ,,Marcus. Ta holka se jmenovala Lola. Byla s námi tak často až se do ní Marcus zamiloval. Ale to nám bylo dva. Jako dva upírský roky. Ještě teď to máme zakázaný , se zamilovat." zase mě píchlo u srdce , ale úlevou , že to nebyl Martinus ,,A co se stalo?" ,,Oni dojeli a začali vypalovat vesnici. Marcus se rozběhl pro Lolu , protože hořelo to jejich panství. Já jsem běžel s ním. Každý jsme se rozdělili. Já našel Lolu , jak klečela v kuchyni. Já ji vzal do náruče a pošeptal ji , ať se nebojí , že to všechno bude v pořádku. Já se rozběhl ven. Na jejich zahradě stál nějaký chlap. Já na něj řval ať běží pryč jinak se zraní. On pošeptal , že já se zráním a rozběhl se proti nám. Já se lekl a rozběhl jsem se do lesa. Ten upír nás doběhl a mě sramoval k zemi. Mě se nic nestalo , ale Lola měla několik šrámů. Ten upír ji chtěl zabít. Došel k ní a chytil ji za krk. Já jsem se zvedl a rozběhl se proti němu. Žďuchl jsem ho a on pustil Lolu. Oba jsme se začali rvát. Já jsem zakřičel na ni , ať uteče a najde Marcuse. Ona se rozběhla pryč ,ale opačným směrem. K útesu. Ten upír se mnou mlátit o skálu. Mě se dělaly před očima mžitky. Byl jsem slabý. Pak mě najednou pustil a odběhl někam pryč. Než jsem vstal , tak ten chlap byl u Loly. Já se k nim rozběhl. Ale došel jsem pozdě. Když jsem tam doběhl , tak on ji držel nad útesem , a se slovy rozluč se se svou milou , ji pustil. Já vykřikl a chtěl jsem skočit za ní , ale on mě chytil a připevnil k zemi. Slyšel jsem, jak křičí. On mi řekl , to je kvůli tobě Marcusi Gunnarsene. A já jsem mu řekl,..." ,,To je můj bratr , já jsem Martinus." přerušil ho někdo. Oba dva jsme se ke dveřím , kde stál smutný Marcus ,,Pak jsme šli k soudu k Radě. Toppor nás odloučil na padesát let do vyhnanství. Padesát let se utápět v smutku. Padesát let skoro nic nelovit." ,,Padesát let žízeň." řekl Martinus a podíval se na mě. Mě se stáhlo hrdlo. Ten jeho pohled. Bylo v něm tolik smutku. Jako by se něčeho bál. Pak se znovu otočil na Marcuse ,,Brácha , promiň , že jsem ji neubránil. Snažil jsme se,..." ,,Martinusi já vím. Vůbec ti to nevyčítám." ,,I tak , je to naše chyba , že umřela," otočil se na mě ,,už víš , proč se nás máš vyhýbat. Třeba by si mysleli , že jeden z nás jsme do tebe zamilovaní a mohli by tě zabít. A to já nechci. Nechci!" tu poslední větu vykřikl ,,Proč je to tak! Proč umírají všichni , který máme rádi! Lola , máma a ostatní! Kvůli našemu druhu! Všichni umírají!" křičel přičem se díval na Marcuse. Ten se na něj s lítostí díval. Martinus zakýval hlavou a rychle si stoupl až jsem se toho lekla. Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. Otočil se ke mně zády a rozběhl se pryč. Já vstala z postele a chtěla běžet za ním. Doběhla jsem ke dveřím , ale tam mě zastavil Marcus ,,Ne stůj , nech ho. On si musí něco srovnat." zašeptal , zatáhl mě do domu a zavřel za sebou dveře. Já ani nevím proč , ale rozbrečela jsem se. Marcus došel ke mně a objal mě. Já mu ,doslova, spadla do náruče ,,Martinusi." zašeptala jsem a rozbrečela se ještě víc. Zabořila jsem hlavu do Marcusovi hrudi ,,Proč jsi mě nepustil?" zamumlala jsem ,,Tak zaprvé , nikdy bys neměla šanci ho dohnat. A zadruhý , máš jenom bráchovo triko." uchechtl se. Já si až teď uvědomila , že mám jenom spodní prádlo a triko , který mi je jako šaty. Teď jsem to neřešila. Proč jsi utekl? Martinusi , kde jsi?

Martinus:
Nevím ani kam jsem běžel. Prostě jsem běžel. Zastavil jsem se v temné uličce. Už byla docela i tma. Dal jsem si na hlavu kapuci a ruce do kapes. Vyšel jsem někam do města ,,Martinus Gunnarsen?" ozval se někdo za mnou. Já se otočil a podíval se na dotyčného ,,Ano , pro,..." nedořekl jsem to , protože mě pohltila tma a já omdlel.