Vampire boys

*14*

Viktorie:
Seděla jsem ve "svém" pokoji a koukala se do blba. Byla jsem celá ubrečená , ale pláč se stále nezastavoval. Slyšela jsem klapnutí dveří. Já se za tím zvukem otočila ,,Viktorie , proč jsi smutná?" zeptal se Toppor. Já si položila hlavu do dlaní a znovu se rozbrečela. Cítila jsem ,jak mě objal kolem ramen. Já se rychle povstavila ,,N-nesahejte na mě." řekla jsem a ustoupila na druhou stranu místnosti. On se zamračil a rozběhl se proti mě. Připevnil mě ke zdi. Já se rozbrečela znovu ,,Nebuď drzá nebo,..." ,,Nebo co?! Zabijete mě?! Klidně , stejnak už nemám důvod proč žít." odfrkla jsem si ,,Víš co je divné? Vždy , když se upír zamiluje , tak to ta osoba ví. Ale v tvém případě , to tak není." ,,Co-cože?" ,,Ty nevíš , že tě Martinus miluje?" ,,Co?" vykulila jsem na něj oči ,,Ó ano. On tě miluje." řekl a já se znovu rozbrečela. Sjela jsem po stěně dolů. Hlavu jsem si dala mezi kolena a slzám jsem nechala volný pád. Slyšela jsem , jak kroky mizí. Zvedla jsem hlavu a porozhlédla jsem se po místnosti ,,Martinusi!" vykřikla jsem a hystericky se rozbrečela Musím odsud pryč! A hned!". Řekla jsem si a vstala. Rozběhla jsem se ke dveřím. Otevřela jsem je a porozhlédla se. Nikdo tu nebyl. Nevěděla jsem jakým směrem , tak jsem si prostě náhodně vybrala. Rozběhla jsem se. Přes slzy jsem neviděla , a proto jsem vrážela do různých věcí. Doběhla jsem k velkým dveřím. Otevřela jsem je a vstoupila. Byla jsem v tý mramorový místnosti. Podívala jsem se pořádně a viděla jsem uprostřed místnosti klečet nějakého kluka. Ten kluk byl Martinus. Toppor stál nad ním a držel dýku ,,Ne!" vykřikla jsem a rozběhla se. Toppor to vůbec nečekal. Vyrazila jsem mu dýku a namířila ho na něj. Ruce si dal do obraného gesta ,,Klid." pošeptal a podíval se na někoho za mnou ,,Přiblíží se někdo ke mně a jsi mrtvej." ,,Viktorie , mě nedokáže zabít jen blbé stříbro." řekl výsměšně a vyrazil mi dýku z ruku. Chytil mě pod krkem a přimáčkl ke zdi. Nemohla jsem se pořádně nadechnout ,,Ty jsi tak neposlušná!" zavrčel. Já lapala po dechu a nějak se mě to nedařilo. Už jsem upadala do mdlob , když jeho sevření zmizelo. Já se sesunula k zemi a chytla se za krk. Sekavě jsem dýchala. Podívala jsem se , proč mě najednou pustil. Viděla jsem , jak Martinus stojí u mě a bije se s nějakýma upíráma. Pak se na něj nahrnuli dva a žďuchli ho. Spadl a sjel po zemi až ke mně ,,T-Tinusi." zašeptala jsem a připlazila se k němu. On se na mě lítostně podíval a lehce se usmál. Já jsem znovu začala brečet ,,N-nebreč." zachraptěl a pomalu zvedl ruku , aby mi setřel slzy. Já jsem ho za tu ruku chytla a propletla si s ním prsty. Slyšela jsem dunivý zvuk, který patří dvoum upírům , kteří k nám běželi ,,Ne , stůjte!" vykřikl Toppor. Všichni jsme se na něj nechápavě dívali , až na Martinuse. Ten se díval na naše ruce. Já na Toppora kašlala a znovu se podívala na Tinuse. Furt si nechápavě prohlížel naše ruce. Já se usmála a přitáhla si jeho ruku k polibku. On stále úplně vykolejený si mě prohlížel ,,Martinusi , to naše propojení to všechno. To čtení mých myšlenek. Už to všechno chápu." usmála jsem se ,,Ale já teď , nechápu tebe." ,,Martinusi , já tě miluju." řekla jsem a sklonila jsem se k němu. Přiložila jsem svý rty k těm jeho a hned se zase odtáhla. On chvilku jakoby přemýšlel , a pak se usmál jako sluníčko ,,Já tebe taky." řekl a stiskl mi ruku. Já si utřela slzy a potichu se zasmála. Pomohla jsem mu , aby si sedl ,, Neuvěřitelné." ozval se najednou Toppor. Oba dva jsme se na něj podívali. Narovnal se a pokračoval ,,Co láska dokáže. Každý jste mě žádal , abych ušetřil toho druhého. Ale jak mám, mít tebe za družku , když miluješ Gunnarsena. No , Alexandru už nikdy neuvidím a ty jako potomek , nejsi na ni vůbec povahově podobná." řekl a mě se málem zastavilo srdce On nás chce zabít? Zeptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na Tinuse a on je přikývl Rychle , vymysli plán Viktorie. Co by tak dělali tvý rodiče. Pooočkat , mě něco napadlo. Podívala jsem se na Tinuse , který měl nechápavý pohled ,,Tinusi , napij se." řekla jsem a odhalila jsem rameno ,,Jsi se snad zbláznila!" vyjekl ,,Martinusi , jsi na ně slabí. Víš proč? Ty nepiješ lidskou krev , ale oni jo. Sám jsi říkal , že ti kteří ji pijí jsou silnější." ,,Ale já tě nekousnu." ,,Budeš muset. A teď dělej!" rozkázala jsem mu a nastavila mu rameno ,,Já se neovládnu a zabiju tě. A to já nechci." zakňučel ,,Já na tom trvám. Jen tak je porazíme." zašeptala jsem a znovu mu to rameno nastavila. On ho chytil a začal se sklánět. Zanechal mi tam malý polibek a pohladil mě po paži ,,Štípne to." zašeptal ,,To nevadí." usmála jsem se a chytla ho za ruku. Zavřela jsem oči a čekala , až mě kousne. Zachvilku jsem cítila kousnutí a neuvěřitelnou bolest. Vykřikla jsem a zaťala zuby.

Martinus:
Cítil jsem , jak jsem neuvěřitelně sílil. Všechny svaly se mi o trošku zvětšili ,,Martinusi , t-to by stačilo." řekla slabým hlasem Viktorie. Ale já nechtěl. Strašně mi to chutnalo ,,Martinusi." zašeptala Noták , přestaň. Zabíjíš člověka , kterého miluješ. Řekl jsem si a okamžitě jsem se od ní odtáhl. Narovnal jsem se a podíval se jí do očí.

Viktorie:
Takového ho vůbec neznám. Jeho oči nebyly čokoládově hnědé , ale ledově modrý a svítivé. Špičáky vysunutý a od krve. Šlo z něj strach. Já jsem cítila , jak jsem slabá. Vypil toho moc. Někdo se k nám rozběhl. Martinus vstal a šel ho zastavit. Rozběhl se proti němu , a nevím jak , ale ten chlap letět na druhou stěnu. Všechno bylo tak rychlé , že jsem to nestíhala. Otočila jsem hlavou a viděla dýku na zemi Možná , ho to nezabije , ale zraní. Podívala jsem se na Toppora , který seděl na trůnu a díval se na to všechno. Já doplazila k dýce a vzala ji ,,Co si myslíš , že děláš?!" vykřikl někdo nademnou. Byl to Toppor. Vzal mě za krk a vytáhl nahoru. Zase jsem nemohla dýchat ,,Odveďte ji do žaláře." řekl a pustil mě na zem. Někdo mě chytl za paži a začal mě odvádět ke kovovým dveřím. Nezdorovala jsem , protože vím , že je mi to k ničemu. Došli jsme ke žaláři. Žďuchl mě dovnitř a zavřel. Podívala jsem se mu do očí ,, Proč to děláte?" zeptala jsem se a trochu naklonila hlavu. Podíval se na mě. Jeho červený oči mě propalovaly ,,Rozkaz je rozkaz." zavrčel a chystal se odejít. Natáhla jsem přes mříž ruku a chytla ho za rameno ,,Počky , nemusíte." řekla jsem. On sebou škubl a odešel ,,Sakra." dupla jsem si nohou ,,Ten roztomilej kukuč by působil jenom na toho tvého Gunnarsena." zachraptěl někdo. Byl to dívčí hlas ,,Kdo, kdo jsi?" zeptala jsem se. Zpoza tmy vyšla černovlasá vysoká dívka. Vlasy měla v rozcuchaném copu ,,Angelica Cooper." řekla ,,Viktorie Wiig." představila jsem se ,,Já vím." uchechtla se ,,J-jak?" vykoktala jsem ,,Byla jsem poslána, abych upozornila Gunnarsena. Jak vidím, tak mé varování nevzal k srdci." ,,Aha." řekla jsem a sklopila pohled ,,Musíme pomoct Martinusovi!" vykřikla jsem a začala zápasit s mřížemi ,,Je to zbytečný holka, umřeme tady." řekla Angelica a posadila se na zem. Já se naštvaně na ni otočila ,,A to si říkáš upír! Upíři jsou silní a ničeho se nebojí." ,, Bojí se toho Nejvyššího. Už je stejnak pozdě. Je mrtvej." řekla a pokrčila rameny ,,Cože?!" vykřikla jsem na celou žalář.