Vampire boys

*13*

Viktorie:
Vzbudila jsem se v tmavé kamenné místnosti. Ležela jsem na zemi a všechno mě bolelo. Myslím , že mi tekla i krev. Sedla jsem si a porozhlédla jsem se po okolí. Žádné okno , jenom dveře. Světlo jen procházelo těmi dveřmi. Stoupla jsem si a šla ke dveřím. Chtěla jsem chytnout kliku , ale přerušilo mě bolestné zamručení. Otočila jsem se a šla za tím zamručení. Někdo visel na zdi. Měl sklopenou hlavu a podle drdůlku jsem poznala o koho jde ,,M-Marcusi?" zašeptala jsem a doběhla k němu. On zvedl hlavu ,,Promiň." zašeptal a znovu sklopil hlavu. Já jsem ho vzala za tváře a on bolestně sykl ,,Promiň , já nechtěla. Marcusi , můžeš se na mě podívat?" on znovu zvedl hlavu. Viděla jsem , jak měl popálený celý obličej ,,Bože můj , co se ti stalo?" ,,Žhavé stříbro." zachraptěl ,,Proč?" ,,Aby zjistili , kde jsi. Já , omlouvám se , že jsem jim to řekl." ,,Oh můj Bože." řekla jsem a začala přemýšlet , jak vysvobodit Marcuse ,,To je ze stříbra?" zeptala jsem se a ukázala na řetězy ,,Z poloviny , proč?" ,,Takže se toho můžu dotknout a nic mi neudělá?" ,,Ne , a proč?"  ,,Musím něco najít , abych to rozbila." řekla jsem a začala hmatat po zemi. Našla jsem jeden kámen a vzala ho ,,Viky , já nemyslím , že to bude fungovat." ,,Správný úhel a měl bys být volný." řekla jsem a začala si v hlavě počítat ten správný úhel. Máchla jsem rukou a bouchla do zámku. Opravdu se to otevřelo. Obešla jsem to a totéž udělala na druhý straně. Marcus spadl na zem ,,J-jak jsi to udělala?" zeptal se úplně nechápavě ,,Vysvětlím to pak , jdeme najít Tinuse." řekla jsem a pomohla mu vstát ,,Měl by být tady. Já si myslím , že ho praštili a teď je v bezvědomí." ,,Cože?!" zvýšila jsem hlas ,,Kde je?" Marcus se rozhlédl po místnosti ,,Podle pachu běž rovně." řekl a ukázal směr. Já neváhala a rozběhla jsem. Opravdu , visel stejně jako Marcus ,,Martinusi." zašeptala jsem a přistoupila k němu. Vzala jsem ho za tváře a zvedla mu hlavu. Měl zavřený oči ,,Tinusi." zašeptala jsem a cítila jsem , jak se mi v očích objevují slzy. On ty svý pomalu otevřel ,,Viky , jsi to ty?" zachraptěl ,,Jsem to já. Tinusi." vydechla jsem a měla jsem sto chutí ho políbit ,,C-co,...?" ,,Pššš, osvobodím tě." zašeptala jsem a začala hledat kámen. Udělala jsem to samý , co předtím Marcusovi. Než jsem ale udeřila do druhého zámku , tak jsem poprosila Marcuse , jestli ho nebude chytat. On přikývl a postavil se pod něj. Já rozbila druhý zámek a Martinus spadl na Marcuse. Ten ho chytil a sesunul se na zem. Já odhodila kámen a běžela za Martinusem. Klekla jsem si a pevně ho objala ,,To už mi nedělej! Je ti to jasný?! Jinak jistý předmět bude v jistém místě." začala jsem mu vyhrožovat. On obmotala jeho ruce okolo mého pasu a přitáhl si mě blíž. Trochu se zasmál ,,Promiň , já to opravdu neplánoval." zašeptal ,,Musíme se odsud dostat." zašeptala jsem a zabořila jsem hlavu k jeho krku. On mi pohladil vlasy a obličej si zabořil do mých vlasů. Ukáplo mi pár slz ,,Neplač , jsme už spolu." ,,J-já ne-nepláču. T-to jen u-ukáplo." řekla jsem koktavě a potichu se zasmála. Jenže všechny krásný chvíle jednou končí. Otevřeli se dveře a vtrhl do nich nějaký muž ,,Už jste všichni vzhůru. A jak jste se dostali z těch pout?! Vždyť byly ze stříbra!" vykřikl zcela nechápavě ,,To vyřešíme pak , teď Toppor chce tebe." ukázal na mě. Martinus mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě ještě blíž ,,Nechte ji!" zavrčel. Ten chlap protočil očima a vyrazil k nám. Marcus se ho snažil zastavit , ale on ho nadzvedl do vzduchu a odhodil ho někam pryč ,,Marcusi!" zakřičeli jsme s Tinusem zároveň. Ten muž došel a chňapl po mě. Martinus sebou škubl a vyhnul se mu. Rychle vstal a snažil se utéct , ale ta hora svalů ho zastavila. Chytl mě za ruku a strhl k sobě a Martinuse odstrkl na druhou stranu ,,Jsi slabý Gunnarsene. Jako tehdy." zasmál se a začal mě táhnout k východu ,,Cože?" zeptal se Martinus. Ten chlap zastavil a otočil se k němu ,,Mě nepoznáváš? Tehdy zemřela jedna dívka. Myslím , že se jmenovala Lola. Tehdy jsi prohrál. No , dneska není výjimka." řekl a se mnou vyšel ze žaláře. Zamkl a vyrazil po dlouhé chodbě ,,Ne! Martinusi! Pomoc!" začala jsem křičet. Začala jsem se kroutit, kopat a máchat rukama ,,Uklidni se!" zavrčel. Došli jsme k velkým dveřím. On je otevřel a mě se poskytl pohled na mramorovou místnost se zlatým trůnem a stolem. Dovedl mě doprostřed místnosti a nechal mě tam stát ,,Čekal jsem přes 1000 let." rozlehlo se po síni mužský poměrně hlubokým hlasem. Škubla jsem sebou a otočila se za tím hlasem. Naskytl se mi pohled na vysokého černovlasého muže. Vlasy měl načesaný dozadu. Jeho černo-zlatý plášť měl až k zemi. Jeho červený oči byli tak pronikavé , jako ty nejčervenější rubíny ,,Co?" zeptala jsem se potichu a hlavně nechápavě ,,Alexandro , já věděl , že si k sobě cestu najdeme." řekl a začal se nebezpečně rychle ke mně přibližovat. Já začala couvat dozadu ,,J-já o-opravdu n-netuším o-o č-čem t-tu m-mluvíte." ,,Necouvej , lásko. Já ti neublížím." ,,L-lásko?" vykulila jsem na něj oči ,,J-já n-nejsem ž-žádná v-vaše Alexandra. J-já se j-jmenuji V-Viktorie." řekla jsem a dala si ruce před sebe na ochranu. On se zastavil a zamračil se ,,Já úplně zapomněl. O-omlouvám se. Alexandra je už mrtvá , ale ty jsi na ni strašně podobná. Ty vlasy , ty oči , úplně všechno. Musíš být její potomek." ,,Co-cože?" ,, Alexandra , byla ta nejkrásnější italská princezna. Ale i moudrá a chytrá. Což si myslím , že ty jsi také." ,,A co s tím. Proč jste si mě zavolal?" ,,První vztah s Alexandrou mi nevyšel. Teď tu mám šanci být s jejím potomkem. Viktorie , budeš má družka?" ,,Cože?! T-to ne." ,,A to jako proč?!" zvýšil hlas ,,Já , já,..." ,,Fajn , nepůjde to po dobrém , tak po zlém. Buď se staneš mou družkou , nebo ti dva , kteří teď sedí v žaláři zemřou ani nemrkneš. Jestli se staneš , oba dva propustím a nechám je žít. Rozmysli se moudře." řekl, otočil se a odešel pryč. Já jsem tam stála jako opařená. Jak se mám rozmyslet , já chci aby Martinus žil. Ale zase nechci žít s toutou pijavicí. Viktorie , nemohla jsi zachránit rodiče , tak aspoň zachraň někoho koho miluješ , ale zase nechceš žít tady. Je to těžké. ,,Počkejte!" vykřikla jsem a rozběhla se k němu. On se zastavil a otočil se na mě ,,Ano?" ,,Už jsem se rozhodla." vydechla jsem. On nadzvedl obočí ,,Poslouchám." nadechla jsem se a pevně zavřela oči.
Došla jsem do žaláře. Viděla jsem , jak sedí oba dva na zemi. Martinus měl schovanou hlavu mezi kolenama a Marcus čuměl do blba ,,K-kluci?" promluvila jsem. Oba zvedli hlavu. Martinus se postavil a došel ke mně ,,Já se tak o tebe bál." řekl a stáhl si mě do objetí. Já cítila , jak se mi slzy derou na povrch. Martinus se na mě podíval a chytil mě za ruce ,,C-co se stalo?" zeptal se. Já se naplno rozbrečela ,,P-promiň mi to. J-já jinak nemohla." ,,Co se stalo. Udělali ti něco?" ,,Ne , ale,...." ,,Co?" ,,Musíte odejít. Ihned." řekla jsem a sklopila hlavu. Cítila jsem , jak celý ztuhl ,,T-to nemyslíš vážně?" ,,Myslím to smrtelně vážně. J-já tu zůstanu a vy musíte odejít." ,,Ne , já tě tu nenechám." ,, O-omlouvám se. Martinusi já se omlouvám. Musela jsem jeho nabídku přijmout , jinak by vás zabil. Já jsem mu to nemohla dovolit." ,,Ale ty nechápeš , že já tě tu nenechám. Klidně ať mě zabijou , ať na mě vylijí žhavé stříbro , ale já tě tu nenechám. Jsi pro mě velice důležitá , ani nevíš jak. Já, já,..." ,,Ty jsi pro mě taky hodně důležitý , a proto jsem udělal rozhodnutí , které jsem udělala." ,,Viky,..." ,,Ne!" vytrhla jsem se ,,Běžte , než si to rozmyslí. Zachraňte se!" ,,Ne! Jsi normální!" chytil se za hlavu ,,Ne , nejsem!" ,, Viktorie , já neodejdu." ,,Tak nepůjdeš po svých , stráž,..." ,,Ne!" ,,Martinusi , jestli jsi měl někdy aspoň trochu rád , tak prosím odejdi s Marcusem domů. Oznamte tetě , že jsem mrtvá. Že jsem spadla ze skály." ,,V,.." ,,Slib mi to." ,,D-dobře , ale můžu něco udělat?" ,,No , co?" řekla jsem a on se začal ke mně přibližovat ,,To by stačilo!" vykřikli střeží a vzalo mě za paže. Martinuse také. Ho strčili zpátky do žaláře a rychle zavřeli. Mě chytili za paže a začali mě táhnout pryč. Mé oči polily slzy ,,Ne , Viktorie!" vykřikl Martinus a začal bojovat s mřížemi ,,Nech toho Gunnarsene , jinak půjdeš na ožeh." zavrčel jeden ze stráží. Zastavila jsem se a zakřičela ,,Ne!" ,,Pojď , dělej!" řekl ten kdo mě držel ,,Jinak co?" řekla jsem provokativně a podzvedla obočí ,,To pro tebe nedopadne dobře." ,,Jo , a Toppor tě pošle rovnou na smrt." řekla jsem a vítězně jsem se ušklíbla ,,Jsi mrcha , víš o tom?" zúžil na mě oči. Já se zasmála a rozešla se pryč z tohoto místa.