Vampire boys

*12*

Viktorie:
Nervózně jsem pošlapovala po školní chodbě a čekala až dojdou Gunnarsenovi ,,Viky , co tu vyvádíš?" zeptala se mě Jess , když došla. Já zvedla k ní hlavu ,,Nic , jen chodím , proč?" ,, Tvářiš se nervózně a k tomu tady furt pošlapuješ , žejo ty čekáš na Gunnarsenovi." ,,Pšššst , Jessico potichu." ,,Tak já už nevím , co ti je. Ty máš něco s Gunnarsenem!" vykřikla na celou chodbu. Všichni se zastavili a podívali se našim směrem ,,Hej, všímejte si svého!" křikla jsem na ně a otočila se zpátky na Jessicu ,,Jess , ty nic nechápeš." ,,Chápu , ty miluješ Martinuse." ,,Ne , teda ne! Jessico ty to nechápeš. Absolutně nic." ,,Tak mi to vysvětli , když jsem tak nechápavý člověk." řekla a překřížila si ruce na hrudi ,,Já ti nic říkat nebudu." odbyla jsem ji a odešla. Celou školu jsem byla nervózní Kde jsou? Stalo se něco Martinusovi? A co když jo? Ale ne , on je upír. Jim se nic nemůže stát. Nebo jo? Po škole jsem došla dom a hned zasedla k počítači. Napsala jsem do vyhledávače , jak ublížit upírovi. Klikla jsem hledat a čekala jsem až se to načte. Vyskočilo mi mnoho okének , tak jsem rozklikla hned to první. A myslím , že jsem našla , to co jsem hledala Upírovi jde ublížit dvojím způsobem. Psychickým a fyzickým. Psychickým , že mu zlomíte srdce a nebo , že ho opustíte. Tyto pocity prožívají dvakrát více než lidé. Fyzickou stránkou není moc možností. Ale pár ano. Když ho chcete omráčit , musíte ho bouchnout předmětem , který je ze stříbra. Když ho chcete zabít , tak dýkou , která je též ze stříbra. Dočetla jsem poslední řádky toho textu Je možné , že někdo Martinuse napadl a omráčil ho? Nebo ho zabil? To snad ne! Začala jsem se sama sebe děsit. Vzala jsem si mikinu, vyběhla z domu a nahodila  ten nejrychlejší sprint. Doběhla jsem celá udýchaná ke Gunnarsenům. Začala jsem zběsile zvonit. Nikdo se neozýval. Podívala jsem se do oken. Nikoho jsem neviděla Třeba jsou nahoře. Řekla jsem si a vyběhla jsem na zahradu. Tam jsem si vzala žebřík a vyšplhala jsem na balkón, který patřil Martinusovi. Podívala jsem se přes francouzský dveře dovnitř. Nikoho jsem tam neviděla. Pomalu jsem otevřela ty dveře a vešla dovnitř. Porozhlédla jsem se po pokoji. Nenašla jsem žádné známky toho, že by byl doma. Odešla jsem z pokoje a opřela se o zábradlí na schodech. Podívala jsem se dolů ,,Martinusi?" zašeptala jsem. Někdo mě zezadu chytil za pusu. Já dusivě vykřikla ,,Buď zticha , nebo zemřeš dřív než uvidíš svého milého." zavrčel někdo za mnou. Byl to mužský hlas. Měl strašně ledové ruce , takže asi upír ,,Teď mě budeš poslouchat a nic se ti nestane. Pustím ti pusu , ale jestli začneš křičet okamžitě tě umlčím. Navždy." já  kývla hlavou na souhlas. On mi pomalu sundával ruku z pusy a pak mě natočil čelem. Byl to zrzek s modrýma očima. Měl po tváři všude pihy ,,Jdem." řekl a chytil mě pevně za paži ,,Au!" vykřikla jsem trochu. On se na mě podíval a zavrčel ,,Promiň , ale to bolí. Jsem jenom člověk." ,,Tak sorry." řekl a jeho stisk zeslábl. Táhl mě pryč z domu a strčil mě do auta. Sedl si vedle mě, zavázal mi ruce a oči. Pak mi něco píchl do ruky a já upadla do říše snů.

Martinus:
Probudil jsem se přivázaný v řetězech ve vzduchu ke zdi. Párkrát jsem zamrkal a podíval se okolo sebe. Byl jsem v nějakém sklepení, kde nebylo žádné světlo ,,Kde to jsem?" zeptal jsem se sám sebe ,,Martinusi , jsi už vzhůru?" zašeptal nějaký hlas ve tmě. Nechápavě jsem čuměl do tý tmy ,,Martinusi?" ozval se znovu. Až teď jsem poznal , že je to Marcus ,,Marcusi , co tu děláš?" ,,Šel jsem tě najít , no a došel jsem sem. Ihned mě chytili a odnesli mě sem. Víš , kde jsme?" ,,Ne nevím , byl jsem omráčený. Ty to víš?" ,,Jo , jsme v Rusku. Tinusi , jsme v maléru. A nejen mi , ale i táta. Ten je teď u soudu. Chápeš to?" ,,Proč tam je? On něco udělal?" ,,Chtěl nás zachránit." ,,To je všechno moje chyba." ,,Nemůžeš si to tak brát." ,,Ale jo , nebýt toho , že bych se nez,..." nedořekl jsem to , protože se otevřeli dveře. Dovnitř vešel dva metry vysoký muž , který byl samý sval. Byl oblečený na půl těla. Šla mu vidět hruď ,,Martinus Gunnarsen. Kdo je Martinus?" zeptal se ,, J-já." zašeptal jsem. On ke mně došel a odemčel řetězy. Já slítl k zemi. Ten chlap mě chytil za paži a vytáhl mě na nohy ,,Jdeme!" rozkázal a rozešel se pryč ze žaláře ,,Ne , Martinusi!" křičel furt dokola Marcus. Slyšel jsem řinčení řetězů. Vyšli jsme ze žaláře a na mě dopadlo nepříjemné světlo. Sykl jsem a zavřel oči ,, Nestěžuj si!" zavrčel na mě ten chlap. Vláčel mě dlouhou chodbou až k velkým dveřím , které otevřel. Vstoupili jsme do velké síně , která byla celá udělaná z mramoru. Nikde nebyly žádný okna. Na konci byl velký stůl , který byl též z mramoru , ale bílého. Na druhém konci byl velký trůn ze zlata. Došli jsme doprostřed místnosti a chlap mě přinutil si kleknout. Já spadl na kolena a sklopil hlavu ,,Martinusi , dlouho jsme se neviděli. Už to bude přes sto let , že?" rozlehl se mužský hlas velkou síni. Hned jsem věděl čí je. Zavřel jsem pevně oči ,,Já s tebou mluvím , jestli ti to nevadí." ozval se znovu.  Ten chlap mě chytl za vlasy a přinutil mě , abych se podíval na danou osobu. Byl to Toppor. Své černé vlasy měl nagelované dozadu , jeho červené oči svítily jako dva rubíny a dlouhý černo-zlatý plášť měl až k zemi ,,Asi víš , proč tu jsi." ,,Právě naopak. Netuším , co tu dělám." odfrkl jsem ,,Nevíš? To je opravdu smutné. Tak teď mi vysvětli tvé myšlenky. Pořád jsi měl , teda furt máš , v mysli jednu dívku. Jmenuje se Viktorie Wiig." ,,Tu dívku neznám." řekl jsem už poměrně nervózní. On se otočil ke mně zády ,,Opravdu?" řekl a roztáhl ruce. Otevřeli se dveře a já se podíval tím směrem. Ve dveřích se objevili muž a žena. Oba vláčeli nehybné tělo. Zastavili se kousek odemně. Až teď jsem se pořádně podíval. Ihned jsem se polekal a nahněval ,, Viktorie!" zařval jsem a začal se vrtět. Chtěl jsem se postavit , ale ten chlap mi to neumožnil ,,Neříkal jsi tak náhodou , že ji neznáš?" zeptal se ,stále otočený zády, Toppor ,,Co jste ji udělali!"zakřičel jsem ignorující jeho otázku ,,Neboj , jenom spí. Ale až se probere , tak ji budeme muset provést určitou věc." ,,Ne! Prosím! Zabijte mě! Ale ji nechte žít!" začal jsem být zoufalý ,,Ale copak , copak. Tady je někdo zamilovaný. Radši obětuješ svůj život za její." ,,Jistě! Já žil už dlouho, ale ji nechte!" ,,A co když ne?" otočil se k nám s výsměšným ušklíbkem. Podíval se na mě a pak na Viktorii. Jeho úšklebek zmizel a nahradil ho výraz překvapení ,,Alexandro." zašeptal a rozešel se k ní. Chytil ji za tváře ,,Nechte ji být! Nesahejte na ni!" zařval jsem a začal se různě vrtět. On mě ignoroval a dále si ji prohlížel. Trochu jsem začal žárlit. Poté se odtáhl ,,Odveďte je do žaláře. Klidně do stejný , mě je to fuk. Ale jak se probudí , tak ji přiveďte sem." rozkázal a odešel pryč. Chlap mě začal táhnout k těm dveřím , kde jsem předchvílí vešel. Za mnou táhli nehybnou Viktorii. Mě znovu připoutali ke zdi a Viky hodili na zem ,,Opatrně!" zařval jsem na ně. Oni se zasmáli a praštili mě stříbrným předmětem.