You really believed?

Část 1.

Je to pár dní, co jsem se rozhodl začít konat. Přemýšlel jsem o tom dlouho a hlavně hluboce. Nevěděl jsem, jestli to má cenu, jestli se to povede a nebo jestli by mu to ublížilo, ale prostě jsem to musel udělat. Navíc mi do karet hrálo pozvání od Charlieho a Eda, abych s nimi šel na nějaký koncert. V ten den měli koncert jen dva lidé - Liam a Shawn. Ano, tihle dva.

Otázka ale zní: budou mě chtít seznámit s někým novým, jako je Shawn, nebo si budou hrát na zachránce, budou mě provokovat, a půjdeme k Liamovi?

Vyhovovalo by mi oboje. Kdybychom šli k Shawnovi, už dřív se zmínil, že mu Liam ublížil, mohli bychom na to být dva. Kdybychom se vydali k Liamovi, mohl bych předvést scénu a po dlouhé době ho opět vidět. Nejtěžší by ale bylo, nerozbrečet se. Tak moc mi chybí... A ta jeho přítelkyně? Meredith Mickelson. Je opravdu krásná... A slavná, bohatá, vždy středem pozornosti. Liam se s ní ale moc neukazuje. Pochybuju, že by ji měl rád. On má rád jen a jen sebe.

"Charlie?" vytočil jsem jeho číslo.

*Ano? Půjdeš? Prosím... To, že jsme Liamovi přátelé neznamená, že nemůžeme být i tví. Pojď s námi, bude sranda!*

"Volám ti, protože jsem ti chtěl říct, že se na to těším."

*Jo! Ede, jde s námi! Jo!* jásal. Dělal, jako bych mu řekl, že je svět zachráněn před apokalypsou... *Ni, zítra v sedm ráno tě vyzvedneme před kavárnou v centru. Buď tam.*

Nestihl jsem ani nic namítnout a on hovor ukončil. Chtěl jsem se zeptat, na čí koncert jdeme, ale nějak mi to nevyšlo. Jednoduše, je jedenáct večer, půjdu spát a zítra vstanu o půl šesté.

Víte, jak moc bolí usínat sám? Bez Liama? Nikdy v životě se mi nespalo tak špatně. Nikdy... Trvá to už od nemocnice. Proto se mé plány změnily a celou noc jsem se díval na televizi. Romány už nesnesu, takže jen akční filmy. Blížila se pátá ranní a já si řekl, že už déle sedět nevydržím. Táta Loui vstává v šest do práce, takže mu stihnu udělat snídani.

To mi zabralo skoro hodinu, ale mé dokonalé lívanco-palačinky byly hotové. Šel jsem na zahradu, natrhal jahody a celé to polil karamelem. Jindy bych se na to vyhrl sám, ale nemívám hlad. Ani náladu. Prostě nechci, to je snad pochopitelné.

Bylo šest. Já se oblékl a znechuceně se na sebe podíval. Chyběl mi tu. Hrozně moc... Chybí mi, jak ke mně vždy přišel a objal mě zezadu, políbil na krk a společně jsme se na nás dívali.

Nialle, nebreč zase! Jsi jak malé dítě...

Otočil jsem se od toho zrcadla pryč a vydal se dolů, za mými rodiči.

"Ahoj Nini." usmál se na mě táta Loui. "Zlato, ty jsi zase plakal?" postavil se a chytl mé tváře do jeho dlaní. "Jsme tu s tátou pro tebe, kdyby sis chtěl promluvit." objal mě pevně. Vážil jsem si toho, ale já o tom nedokážu mluvit. Táta Hazz se očividně vzbudil, protože dupal ze schodů.

"Já zaspal..." nadával. "Tady to krásně voní..."

"Já nevěděl, že někam jdeš..." zamračil jsem se.

"Já jo, ale zapomněl jsem na to. Teď mi volal kamarád, že jdu pozdě." sebral jeden z mých dokonalých výtvorů a zmizel v koupelně.

"Já už musím taky jít." usmál jsem se na tátu Louise. "Pa."

"Počkej, kam jdeš!?" zakřičel na mě. Vypadal, že nechce abych někam šel.

"Jdu s klukama ven." zamračil jsem se.

"S kým?" taky se zamračil.

"S Charliem a Edem." doobouval jsem si boty. "Proč? Co se děje?"

"Nialle..." zasekl se. "Dobře se bav." falešně se usmál a odešel. Já se vydal na místo srazu. Přišel jsem trochu později, ale jim to očividně bylo jedno, protože se na mě vrhli jako psi na kus masa.

"Nialle!" objal mě Charlie.

"Ahoj." zasmál jsem se.

"Chyběl si nám! Strašně moc... Jak ti je?"

"Charlesi, vidíš, že je v pohodě. Čau." obajl mě Ed. Dlouze.

"Kluci, musíme jet." Charlie byl jediný, kdo z nás měl auto. Já si sedl na místo spolujezdce a Ed dozadu, odkud kritizival Charlieho řidičské dovednosti a já se tomu smál. Jeho reakce na ty poznámky byly vždy přehnané. Tohle mi chybělo - být jen tak s přáteli, nic neřešit a jen si užívat.