You really believed?

Část 14.

Po tom, co mě Liam odvezl domů, jsem se docela bál otevřít dveře. Louis s Harrym už o tom ví, takže to bude peklo. Zabijou mě.

Po několika minutách rozhodování se mezi útěkem a vstupem, jsem sáhl po klíčích a rychle odemkl. Potichu jsem za sebou zavřel a těšil se z toho, že jsem je nevzbudil. Měl jsem pravdu, nevzbudil jsem je, protože oni ještě nespali.

"Niallere!?" prostřelil hrobové ticho Louisův hlas jako vražedná kulka. Nasucho jsem polkl a snažil se zahnat husí kůži ze zad.

"Ahoj..." kuňkl jsem a ani se nehnul.

"Okamžitě přemísti ten tvůj drzý zadek sem!" zuřil.

Jak řekl, tak jsem bezeslova udělal.

"Co-" zasekl se při pohledu na mě. "Co se stalo? Kdo ti to udělal?" zmírnil svůj pohled a přišel ke mně.

"To je jedno." pronesl jsem ledově. Najednou mě polila vlna vzteku. Vzpomněl jsem si, že to on může za to, jak jsem si tak dlouho myslel, že jsem k ničemu.

"Nialle!" okřikl mě.

"Co!?" prskl jsem, míříc ke schodišti.

"Tohle chování si vyprošuju! Co je s tebou? Vyjíždíš na mě bez důvodu!"

"Takže bez důvodu!?" uchechtl jsem se. Okamžitě jsem vyběhl schody a zamkl se v pokoji. Nevím, jak ho odemkli a je mi to jedno... Musel jsem odejít, jinak by to táta Loui asi nepřežil. "Bože můj!" rozhodil jsem rukama a smetl ze stolu knihy. Ze vzteku. Tak dlouho jsem to v sobě všechno utlačoval, že už to déle nezvládnu. Házel jsem se vším, co mi přišlo pod ruku.

Až jsem se cítil vyčerpaný, svalil jsem se na postel a díval se do stropu. Jen tak, bezmyšlenkovitě. Pak jsem se na sebe naštval a začal ten nepořádek uklízet. Narazil jsem na naši rodinou fotku. Bylo mi tam asi sedmnáct. Já, tátové a Zayn. Z oslavy mých narozenin. Byla rozbitá... Hodně. A taky dost potrhaná. Mrzelo mě to. S povzdechem jsem ji zase položil na poličku a dál se věnoval úklidu.

"Nialle?" zaklepal Louis na dveře.

"Co chceš?" prksl jsem. Nechápu, jak mi to mohl udělat...

"Zayn mi volal." řekl dost tiše, s těží jsem ho slyšel.

Volal mu Zayn, to znamená, že o všem ví. Skvěle. Též neumí udržet nic pod pokličkou... Taky mě dost naštval.

"Ať ti Liam řekl cokoliv, nevěřil bych mu." pokusil se otevřít dveře. "Pustíš mě dovnitř?" zněl dost vytočeně, ale snaha udržet klid byla slyšet.

"Ne."

"Nialle..." bručel. "Pusť mě dovnitř." třískl do dveří. "Mám to snad brát jako pozdní pubertu!? Co se s tebou děje!?" ječel jeho vysokým pisklavým hlasem.

"Se mnou!?" taky jsem do nich praštil. Slyšel jsem, jak od nich ustoupil. "To ty mi neustále lžeš! A já pak nevím, kde je pravda! Víš jak to bolí!? Vědět, že mi lžeš! Víš co? Já mám důkazy!" improvizoval jsem.

"Nialle..." šeptl. "Já-" nevěděl, co říct. Trefa do černého, vím, kde je pravda. "Ano, vyhrožoval jsem mu a zakázal mu se s tebou stýkat. Ano, to všechno je pravda. Ale já mám na to právo, chápeš!? Víš, jak jsem se o tebe bál? Přece ho nenechám ti znovu ublížit!"

"Ty máš na to právo!? Víš vůbec, že i ty jsi mě zničil? Ublížil si mi. Hodně. A hlavně si mi lhal." šeptal jsem. Věděl jsem, že to slyší, protože vzlykal.

"Nialle-"

"Jdi pryč." naposled jsem do nich dlaní udeřil a zase vyskočil z okna. Šel jsem se projít. Nebo proběhnout.

"Nialle!" křičel na mě ze dveří, ve kterých se objevil jako blesk. "Stůj!" vzlykal. "Prosím!" skoro se za mnou rozběhl.

"Co se děje!?" objevil se tam táta Harry. Víc jsem neslyšel, protože jsem zmizel za rohem. Vydýchal jsem se a pokračoval v cestě. Nemám ani ten blbej mobil. Nemám u sebe nic...

Nevěděl jsem, kam jít. Komu se ozvat. Nevěděl jsem... Zastavil jsem náhodnou ženu s prosbou o hovor a vytočil Shawnovo číslo.

*Prosím?*

"Ahoj Shawne, tady Niall."

*Ahoj Nialle, co se děje?*

"Já vím, že je pozdě, ale nezníš jako bys spal. Nemáš na mě chvíli?"

*Jasně. Mám někde přijet?* zeptal se. *Kluci s bohem, já padám!* zařval na své společníky.

"Jo, to by bylo fajn."

Jako už se stává zvykem, řekl jsem mu adresu a položil hovor. Vymazal jsem číslo ze záznamníku a mobil slečně vrátil. Ta se mile usmála a požádala o autogram. Tohle se mi dlouho nestalo.

"Mrzí mě, že už nejste s Liamem spolu, ale se Shawnem vám to taky sluší." zazubila se, políbila mě na tvář a pokračovala v cestě, ze které jsem ji vyrušil.