You really believed?

Část 31.

"Nialle?" houkl na mě Zayn. Sevřel se mi žaludek... "Můžeš na chvíli?" jen jsem za ním šel, odvedl mě kousek do lesa a spustil. "Co máš sakra se Shawnem!? Nejsi náhodou s Liamem!?" zuřil.

"Zayne..." cítil jsem slzy v očích. "Je to strašně složité..." cítil jsem je i na svých tvářích. Zayn se uklidnil a frustrovaně si prohrábl vlasy.

"Koho z nich miluješ?" šeptl.

"Já je miluju oba." snažil jsem se stírat si slzy, ale moc mi to nešlo, protože jich bylo víc a víc. Zayn na mě zděšeně pohlédl a pak mě objal.

"Nialle, ale takhle jim všem jen ubližuješ. Hlavně tedy sobě." šeptal.

"Já vím. Ale co mám dělat Zayne?"

"Já nevím..."

"Já je opravdu miluju oba. Jenže každého jinak..."

"Nialle, klid. To se vyřeší, dej tomu čas."

"Jenže já ten čas nemám..." povzdechl jsem si.

"S kým je ti lépe?"

"Zayne..." zaúpěl jsem. "Mě je s nimi stejně a zároveň jinak... Je to hrozně složité..."

"Nini neplač..." vískal mě ve vlasech.

"Je mi zima, půjdu si lehnout." oznámil jsem a odstoupil od něj. "Liam už bude nejspíš spát."

"Nespí, před chvíli se po tobě ptal."

"Fajn, tak nejdu spát. Nemůžu tam přijít takhle. Co bych mu řekl, kdyby se ptal?"

"Tak pojď se mnou k ohni. Ed hraje na kytaru, můžeme si zazpívat, to tě uklidní a pak půjdeme spát." objal mě okolo ramen.

"Fajn."

"Ede, zahrej něco od Charlieho. Ať si můžem zazpívat." zasmál se Zayn a já se posadil mezi Eda a Charlieho.

"Dangerously? Znáte?" koukl po nás.

"Kdo by neznal." uchechtl jsem se.

"Tak jdem na to!" nadšeně si párkrát dupl nohou a začal hrát.

Myslím, že nás museli slyšet až ve městě. Ale taky musím uznat, že jsme zněli skvěle. V průběhu písničky jsme se u ohně sešli zase všichni. Liam si sedl vedle mě a objal mě okolo ramen. Nezpíval, jen poslouchal. Harry a Louis vypadali hrozně, ale stejně se usmívali od ucha k uchu. Ta písnička je skvělá, ale ten text... Jako by mi četl část duše.

Když odehrál posledních pár tónu, začali jsme všichni jásat. Holky se smály a pak jsem to uviděl. Shawn se líbal s Dove. A mně jako by se lámalo srdce. Já věděl, že to příjde, když nejsme spolu, ale v koutku duše jsem se modlil, aby to tak nebylo. Když se od sebe odtáhli, Shawn se podíval mým směrem. Usmál jsem se na něj a zvedl palec. Taky se usmál. Přišlo mi, že naše kapitola je již ukončená, i když jsem tak strašně nechtěl. Jenže mi došlo, že všechno jednou musí skončit. Prostě ho musím nechat jít. Musím myslet na jeho štěstí. Na jeho život. Opravdu mě to bolelo. Ten kluk se mi dostal pod kůži... Bude mi chybět. Cítil jsem, jako bych měl v srdci černou díru, která pohlcuje všechno. Špatně se mi dýchalo, ale nemohl jsem brečet. Chtěl jsem, ale nešlo to.

"Ni, co se děje?" objal mě Liam. To to jde tak moc poznat?

"Jsem jen unavený..." zahuhňal jsem do jeho trika.

"Tak běž spát." snažil se ode mě odtáhnout.

"Nepouštěj mě prosím." cítil jsem, jak se celý napnul.

"Neboj." zase okolo mě omotal ruce. "Co se stalo? Hm?" pohupuval se mnou.

"Jsem vážně unavený..." zabrblal jsem.

"Tak půjdeme spát. Co ty na to?"

"Nebudu tě nutit spát, když nechceš. Klidně zůstaň, já si jdu lehnout." pokusil jsem se usmát a políbil ho na tvář.

"Počkej, půjdu s tebou." chytil mě za ruku.

Vlezli jsme do stanu a já se snažil nahmatat baterku. Abych byl slušný, byla tma jako v sedící části těla. Našel jsem ji, rozsvítil a namířil na Liama.

"Nialle, moje oči!"

"Promiň!" začal jsem se smát.

Nějakým zázrakem jsem se dostal do spacáku. Sotva jsem zapnul zip, zhasli oheň. Slyšel jsem, jak to šplouchlo.

"Mí drazí, nerad to říkám, ale blíží se k nám bouře!" řval Ed na všechny stany. "Charlie, jakožto plánující osoba, si nezjistil předpověď počasí... Stany by měly být vodotěsné - tedy pokud jsou dobře postavené."

"Liame, vypadá to, že dnes v noci umřeme..." šeptl jsem k němu.

"Aspoň umřu vedle tebe..." začal se někam šourat v tom pytli.

"Co děláš?" zasmál jsem se a zvedl hlavu.

"Vydrž, jdu k tobě."

"Fajn, tak honem. A rozepni spacák, já si k tobě přelezu, máš ho větší než já a vejdeme se tam oba."