You really believed?

Část 61.

Asi nemusím popisovat, jak příšerné bylo, nechat odejít toho broučka. Byl vážně nemocný. Celou noc proplakal a vůbec nespal. My s Liamem netušili, jak mu pomoct. Měl teplotu a otekl mu krk. Nejspíš mu do toho začaly růst i zoubky... No nebyla to sranda. My totiž také nespali.

Hned ráno, okolo sedmé, se, jako už tolikrát, domem rozezněl zvonek. Celý nešťastný a unavený jsem vstal z gauče. Chris usnul, ale každou chvíli se plačící budil.

"Zdravím." usmál jsem se na ně zmoženě.

"Ahoj. Jdeme si vyzvednout Chrise." v tu chvíli k nám přišel Liam, držíc ho v náručí.

"Pa ty můj malý broučku." políbil jsem ho na hlavičku, stejně tak i Liam. V očích mě štípaly slzy... Nechtěl jsem o něj přijít, ale na druhou stranu jsem se toho malého ďábla chtěl zbavit, jak nejrychleji je to možné.

"Moc děkujeme, snad vám nenadělal moc starostí..." Liam je vyprovodil a naložil do jejich auta Chrisovy věci.

Vrátil se zpět a pevně mě objal. V tu chvíli mi došlo, jak moc mi... Nechyběl. Jako bych ho nahradil dětmi. Také mě moc neuklidnilo, že jsem se v jeho náruči necítil v bezpečí a v klidu.

"Nialle... Mrzí mě to." vzal mé tváře do dlaní a přejel přes můj spodní ret prstem. "Ale jednou snad budeme mít své dítě. A bude dokonalé. Budeme ho milovat a dáme mu vše, co se mu jen zajiskří v očích. Bude to náš anděl." usmál se.

Já asi nechci dítě. A chci být sám. Nechci, aby se mě dotýkal. Nechci aby mě vlastnil. Co se děje? Já se nechápu. Miluju ho, ale nechci být jeho...

"Jasně." chytil jsem ho za ruku a políbil na klouby. Nasadil falešný úsměv a celý zmatený jsem se vydal do koupelny, abych si za doprovodu dopadávajících kapek mohl vytřídit myšlenky.

Svlékl jsem se a pohlédl do zrcadla. Přišel jsem si v tu chvíli neskutečně odporný. To, jaký chlad jsem cítil uprostřed sebe... Byla mi zima. Ale neskutečná. Docela se mi i motala hlava. Vůbec jsem netušil, co se děje, ale věděl jsem, že to neznačí nic dobrého...

Pustil jsem na sebe vodu a nechal myšlenky odplouvat společně s ní. Nebylo to jednoduché. Cítil jsem se emocionálně unavený, možná vyčerpaný. Jakoby toho bylo na mě prostě moc, i když se vůbec nic neděje.

Snad po hodině jsem se dohrabal k tomu, abych vylezl. Liam ležel na posteli a s někým telefonoval. Byl to mužský hlas. Možná Charlie nebo Ed. S těmi jsme dlouho nikde nebyli. Když se mu po nějaké větě ale na tváři objevil téměř zamilovaný úsměv, ztuhl jsem. Takhle se na mě už dlouho neusmál... Nebudu lhát, zabylo mi smutno. Je mi smutno z toho, že mi příjde, že mu už nestačím. Taky mě mrzí, že už to možná nespravím.

"Kdo to byl lásko?" usmál jsem se.

"Byl to Brad. Pozval nás do klubu společně s Edem a Charliem. Nevím, jestli se mi tam chce. Brad je docela namyšlený a-"

"Tak tam můžeme aspoň přijít, ne?" usmál jsem se. "Eda s Charliem jsme dlouho neviděli. Můžeme pozvat i Cheryl. Bude to zábava. Navíc jsme dlouho nebyli nikde spolu a tohle by nás mohlo odreagovat..." sedl jsem si mu na klín.

"Nialle, vážně se mi to nezdá jako dobrý nápad..." přesvědčoval mě.

"Ale notak..." zaskuhral jsem. "Prosím Li. Kdykoliv můžeme odejít a já tě tam nebudu zbytečně držet dlouho. Prosím..." jako by mi přišlo, že by nám to mohlo zachránit vztah.

"Dobře Ni, ale jenom proto, že tam budeš ty a musím si tě hlídat. Jediný, kdo tě může šukat jsem já!" zasmál se a povalil mě pod něj na postel.

Kolenem provokativně dráždil můj rozkrok a přitom mi vytvářel fialové flíčky všude na krku. Já mu za to vzdychal do ucha a snažil se z toho všeho nezbláznit. Asi mi vážně jen chybí sex a pocit, že nejsem jen věc. Pocit, že jsem milovaný stejně jako on, a že nejsem na všechno sám.

Liam mě přiváděl k šílenství do doby, než byl spokojený se svým výtvorem. Krk jsem měl celý barvený a on si spokojeně mlaskl. Nebudu lhát, chtěl jsem ho v sobě, ale on to nechtěl.

"Musíme jít Ni, za chvíli máme sraz." pleskl mě přes stehno, políbil na čelo a nechal mě nadřízeného ležet na posteli.