You really believed?

Část 11.

Louis

Jak si vůbec může dovolit ukázat se mi na očích po tom všem!? Kde vzal tu drzost!? Jak si to jako představuje!? První mě skoro připraví o syna a teď ho chce zničit!? Zrovna když se vše začíná dávat do pořádku!? Když je mu alespoň trochu dobře!? Už s námi i mluví! Chodí ven! Má přítele! Tak co on se mu ještě plete do života!?

"Louisi, prosím, uklidněte se-"

"Vypadni!" řval jsem. Nenechám ho znovu všechno zničit.

"Prosím já-"

"Řekl jsem ať odejdeš!" strčil jsem do něj. Měl jsem chuť mu vyškrábat oči! "Zmiz!" neustále jsem ho napadal.

"Tati..."

"Pane já-"

"Copak jsi naprosto hluchý!?"

"Tati!"

"Vypadni než na tebe zavolám policii!"

"Louisi!" okřikl mě Niall. Takhle mě ještě neoslovil. Nikdy. Zněl naštvaně. "Vzpamatuj se sakra! Je to můj život, dokážu se bránit sám! Je to moje rozhodnutí, jestli s Liamem budu mluvit nebo ne!" prksal na mě.

"Nialle, trochu úcty, jsem tvůj otec přece!"

"Tímhle se neoháněj!"

"Niallere! Říkám to naposledy, uklidni se, nebo bude zle!"

"Takhle mu přece nebudete vyhrožovat, není mu dvanáct!" rozkřikl se Liam.

"Co ty se do toho pleteš!?"

"Hej!" přišel Harry. "Co se to tu sakra děje!?" oba nás propaloval pohledem. Moment, kde zmizel Niall?

"Nialle?" točil jsem se a snažil se ho vyhledat pohledem. "Kam zmizel?" otočil jsem se na Liama. Ten jen tupě zíral.

Niall

Tohle bylo hrozné. Odporné. Nejen od Liama, ale co mě mrzí mnohem víc, hlavně od táty. První mě ignoruje a pak na mě řve. Prostě jsem odešel.

Byl jsem daleko od domu, ale měl jsem peníze na dopravu. Začal jsem tedy prohledávat kapsy, ale víte co? Já ty peníze u sebe neměl. Proto jsem zavolal Shawnovi.

*Nialle?*

"Ahoj Shawne."

*Co se děje?*

"Mám menší problém. Nemáš na mě chvíli čas?"

*Víš, co jsem ti včera řekl, na tebe vždycky. Mám přijet?*

"Mohl bys mě vyzvednout?"

*Jasně.*

Nadiktoval jsem mu adresu a čekal, než přijede. Abych pravdu řekl, docela mu to trvalo... Ale nakonec přijel.

"Ahoj." nasedl jsem.

"Ahoj. Tak? Co se děje?"

Řekl jsem mu, co se stalo. Všechno. Hlavně jak je Liam troufalý a jak na mě táta řval. Nevěřícně kroutil hlavou.

"Tak to je síla, nevím, co na to říct." na chvíli se odmlčel. "Nialle? Co všechno si ze včerejška pamatuješ?" zněl nervózně.

"Pamatuju si všechno." usmál jsem se.

"Já - omlouvám se. Neměl jsem tě líbat, když jsi na tom takhle a-"

"Shawne, já se ale nebránil. Nevadilo mi to."

"Všechno, co jsem řekl jsem myslel vážně."

"Já taky." usmál jsem se.

"Ehm." odkašlal si. Byl opravdu nervózní.

"Co se děje Shawne?"

"Nialle, já jsem o tom přemýšlel." zvedl ke mně pohled. "A došel jsem k závěru, že to bylo jen z touhy."

"Já vím." usmál jsem se.

"Ne, ty to nechápeš. Jediné, co jsem chtěl, bylo cítít se na chvíli jako ve vztahu. Moct osobu vedle sebe políbit za jakékoliv situace a tím jsem tě opravdu využil. Cítím se hrozně..." prohrábl si vlasy a podíval se jinam.

"Shawne..." zašeptal jsem a on se otočil na mě. Přelezl jsem si blíže k němu. "Já to chápu. Jak už jsem se včera zmínil, využíváme se navzájem." zasmál jsem se a políbil ho.

"Nialle, já se spíše bojím, že jestli budeme takhle pokračovat dál, zamiluju se do tebe." uchechtl se.

"Kdo by mě nemiloval?"

"Fajn, kašlu na to!" políbil mě zpět.

Hned, když jsme dojeli ke mně domů, jsme se rozloučili a já šel do kuchyně. Pořád jsem měl hlad. Zvonící mobil jsem úspěšně ignoroval a věnoval se svým věcem - seriálům. Po hodině se rozrazily dveře.

"Nialle! Nialle, jsi doma!?" vyřvával na celý dům táta Loui. Na něj jsem se netěšil...

"Jo!" houkl jsem nezaujatě.

"Jak si můžeš dovolit takhle utéct!?" vyjekl.

"Pohádat se s Liamem zvládneš i beze mě!" postavil jsem se a byl jsem na odchodu, ale zastavil mě.

"Niallere, takhle se mnou nemluv! Co to má být, druhá puberta!?"

"Tohle je můj život! Moje vztahy! Proč se snažíš mi je věčně řídit!? Proč to děláš!?" vymanil jsem se mu a odešel do pokoje, kde jsem si zamkl, aby mě nemohl napadat i tam. Po několika mučivě dlouhých minutách jsem ale utekl z okna, volajíc Liamovi.

Musí mi vysvětlit pár věcí, které dnes nakousl...