You really believed?

Část 24.

Myslím, že by mě políbil, ale to by nás nesměl vyrušit blesk a zvuk pořízené fotografie.

Co to melu? Nenechal bych se políbit!

"Ježíši Kriste, táhni k čertu!" zařval tím směrem. "Raději půjdeme..." zabrblal a táhl mě uličkou dál.

"Kam jdeme?" zasmál jsem se.

"Pro zmrzlinu." pokrčil rameny. Přísahal bych, že se mi rozzářily oči...

Liam objednal dvě čokoládové a pokračovali jsme dál. Posadili jsme se na lavičku v parku a v tichosti sledovali okolí. Díval jsem se na děti na pískovišti. Stavěly si bábovičky. Vypadaly šťastně. Pak tam ale přiběhl nějaký kluk a všechny je rozkopal. Malá holčička se rozplakala a maminka ji ignorovala a stále byla zahleděná do obrazovky telefonu. Vstal jsem a vydal se za ní. Ano, vypadal jsem jako pedofil...

"Ahoj princezno." usmál jsem se. "Neplač, chceš postavit novou?" popadl jsem formičku nějaké kytky a začal ji plnit pískem. Schválně suchým, aby se rozpadla a ona mi mohla ukázat, jak se to správně dělá. Plán vyšel. Zase se usmívala a šťastně se chlubila tomu klukovi. Spíše se tedy vysmívala, ale co už? Pak na ni zařvala ta protivná ženská, že musí jít domů. Dala mi pusu na tvář a zmizela v dáli.

"Ahoj princi." přisedl si ke mně Liam. "Chceš upéct dort?" začal si hrát s pískem. "Hele, dort!" šťastně se zasmál.

"Spíš mraveniště..." zabrblal jsem.

"No dovol!" naštval se a hodil po mě trochu písku.

"Co si o sobě myslíš!?" zasmál jsem se a hodil mu písek do boty.

"Niallere!" zařval až jsem nadskočil a posadil si mě na klín. V klidu jsem seděl a sledoval jeho tvář. Objevil jsem nové vrásky a šedivé vlasy. Než jsem ale stihl postřehnout, že má dlaň plnou toho hnusu, už jsem to měl pod trikem.

"Liame!" zaskuhral jsem. "To studí!"

Z pod trika mi to spadlo až do kalhot a spodního prádla. Chtěl jsem ho zabít. Písek se mi dostal všude. Naprosto. Měl jsem ho plné vlasy, uši a cítil jsem ho i mezi půlkama, drtil ho v zubech. Hnus.

"Nebuď naštvaný Nini..." políbil mě na tvář.

"Když já to mám všude..." zabručel jsem.

"Chceš jít domů?" zesmutněl.

"K tobě?"

Oči se mu rozzářily a pevně mě objal. "Samozřejmě."

"Tak to nevím." utahoval jsem si z něj.

"Jo tak ty nevíš..." začal mě lechtat.

Váleli jsme se v tom písku více než ty malé děti, a upřímně, bylo nám to jedno. Po chvíli jsem ho svalil pod sebe a sedl si na něj obkročmo.

Opatrně jsem se k němu sklonil a zastavil se jen kousek od jeho rtů.

Tohle bylo moc brzo. Jenže přitom tak pozdě...

Jen jemně jsem se otřel o jeho spodní ret a pak se hned odtáhl. Liam se vyšvihl do sedu a objal mě, abych z něj nespadl.

"Nebudu na tebe tlačit. A nechci, abys dělal něco, co nechceš, ano?" zašeptal. Jen jsem kývl a ovinul okolo něj ruce. "Miluju tě." schoval hlavu do mého ramene a já si to svou o něj opřel. Vískal jsem ho ve vlasech a užíval si tu chvíli. "Bože, ty tak krásně voníš..."

Musel jsem se zasmát. "Nevíš, kolik je hodin?" zamračil jsem se.

"Spěcháš někam?" povzdechl si. "Za chvíli bude pět."

"Nespěchám, jen nechci být moc dlouho pryč."

"A můžu tě pozvat ještě na večeři?"

Po dlouhém přemýšlení jsem přikývl.

"Máš na něco chuť?"

"Ani ne..." pokrčil jsem rameny.

"Vadila by ti pizzerie?" objal mě rukou okolo ramen a vedl nás zase zpět do části města s restauracemi a obchody.

"Nevadila." zasmál jsem se.

Cestou tam jsem se Liama zeptal, jak se mu daří kariéra.

"No, dost mi ji ničíš..." ušklíbl se. "Ale jinak se mi daří. Obchody se rozjíždějí, nahrávám album, dopisuju texty nových písniček a plánuje se turné." usmál se. "Fajn, jsme tady." sundal ze mě ruku a chtěl otevřít dveře, ale zazvonil mu mobil. "Dej mi minutku..." nervózně se zazubil a přijal hovor. "Co se děje? - Jak to myslíš? Víš, že jsem šel ven s - Jak že tě to nezajímá!? - Říkám ti to naposledy. Pokud se nezměníš, vykopnu tě z domu." a položil to. Já se otočil zase zády k němu, - a to bleskovou rychlostí - aby nepoznal, že jsem poslouchal. "Promiň, volala mi Meredith. Je příšerná..." zaskučel a já se zasmál. "Pojď už raději, nebo se můžu jít rovnou odstřelit... Já už s ní nevydržím ani minutu!"