You really believed?

Část 46.

Budík se rozezněl pokojem přesně v pět nula nula. Chtěl jsem skočit z okna. Odhodil jsem mobil jak nejdál to šlo, ale než jsem to udělal, zapomněl jsem ho vypnout. Sláva mé prudké inteligenci.

"Zab mě!" sténal jsem a přikryl si uši polštářem.

"Nialle!" zapištěl Liam, když jsem ten alarm stále nevypínal.

"Nikam nejdu!" protestoval jsem.

Hned na to se Liam naštvaně zvedl a ten protivný zvuk utichl. Konečně jsem mohl v klidu vydechnout. Netrvalo to ale dlouho... Dveře se rozlétly a v nich stáli Liamovi rodiče, oba oblečení a připraveni vyjet na letiště.

"Vstáváme kuřátka." usmála se Karen a donesla nám k snídani lívance.

"Mami, to tak nádherně voní!" rozzářily se Limu oči. "Naposledy jsem je jedl, když mi bylo-"

"Čerstvě šestnáct." dořekla to za něj a roztáhlá závěsy u okna. "Je na čase se začít chystat miláčci." usmála se a odešla.

S Liamem jsme se najedli a sbalili si kufry. Poté proběhl pětiminutový úklid a hned na to už jsme byli na letišti. Karen tekly slzy proudem.

"Určitě se vám ozvu a brzo se zase uvidíme." objal je oba. Popřáli nám šťastný let a už jsme byli skoro doma.

Louis s Harrym na mě čekají. Moc se na ně těším. Chci jim říct, jak moc mi na nich záleží... Nikdy bych nechtěl být bez nich. Jsem za ně neskutečně vděčný.

Po přistání mě Liam odvezl domů. Odemkl jsem. Vše bylo zbaleno v krabicích. Vyděšeně jsme se ohlédl na Liama a ten vešel dovnitř.

"Je tu někdo!?" můj hlas se rozléhal celým tichým domem. Rozběhl jsem se do mého pokoje.

"Nialle?" přispěchal ke mně táta Harry.

"Co se děje?" byl jsem vyděšený.

"Ni-"

"Ahoj zlato." objal mě smutný Louis.

"Co se děje?"

"Přišla k nám včera exekuce. Prý jsme neplatili nějaké účty a vystěhovali nás. Ale neboj miláčku, určitě se stala jen nějaká chyba. Zavolal jsem strejdovi Josému, je právník a pomůže nám to vyřešit. Jen budeme do té doby bydlet v hotelu. Tvé věci už máme taky zabalené. Ale opravdu nemáme moc peněz. Nemůžeš s námi na hotel. Mrzí mě to broučku." objal mě znova. Vůbec jsem nechápal, co se děje, ale věděl jsem, že je to špatné. Hodně špatné. Liam stál tiše opodál a hluboce se mračil.

"Louisi, jestli máte problémy, klidně vám peníze půjčím, nebo dám-"

"Liame, to je moc milé, ale my vše platíme a nebudeme to platit znova. Vyřeší se to, a ten hotel je jen dočasné řešení. Ale kdyby ti nevadilo nechat Niniho nějakou dobu bydlet s tebou..." snažil se mu táta Harry nenápadně předat jeho nápad.

"Bez problémů, pokud mu to nevadí." všichni se podívali na mě.

"Jasně, že mi to nevadí, ale tohle je šílené! Jste ti nejčestnější lidé, které znám, tohle vám přece nemůžou udělat-"

"Ni, vyřeší se to." objali mě. "Dej si věci do auta a odjeďte, pro nás za chvíli přijede taxík." políbil mě na tvář. Než jsem stihl nad vším popřemýšlet, už jsem seděl s Liamem v autě, na cestě k němu domů.

"To sakra není možné!" zabručel jsem.

"Mrzí mě to."

"Mě ne. Mě to štve. Strašně moc, protože jsou celý život na všechny hodní, rozdávají lásku a pozitivitu na každém rohu, a pak si to k nim nakráčí nějaký exekutor a vydá jim bankrot!? Tak to ne. Tohle je hnusný." prskal jsem. Z toho vzteku a zoufalosti se mi chtělo neskutečně brečet. Měl jsem sto chutí při plné rychlosti vyskočit z vozidla, nebo si vytrhat vlasy. Chtěl jsem řvát a říct všem, jak je tenhle svět nechutný. Chtěl jsem jít spát. Spánek je nejlepší lék. Musím se na to vyspat a pak o tom, až ze mě vyprchají ty emoce, přemýšlet a pokusit se to pomoct vyřešit. Ale teď jsem byl k ničemu. Možná bych jim ještě více uškodil.

"Kdyby bylo nejhůř, nebo třeba jen trochu hůře, můžete se na mě obrátit." podíval se mi do očí, a pak svůj pohled přemístil zpět na vozovku.

"Tys to nepochopil? Oni si nepůjčují peníze. Nikdy to neudělali. Nemají to v plánu. A kdybys to navrhl ještě jednou, urazili by se. Prostě se z toho chtějí za každou cenu vysekat sami. Nenechají nikoho, aby jim do toho mluvil nebo za ně platil. Je pro ně ostuda vracet peníze..." povzdychl jsem si.

"Ni, já udělám všechno pro to, aby vám vrátili domov." usmál se na mě.

"Oni to zvládnou." usmál jsem se a políbil ho. "Miluju tě." zašeptal jsem.

Na jeho tváři se rozprostřel široký úsměv a polibek mi vrátil. "Ale já tebe víc." uchechtl se.