You really believed?

Část 50.

"Liame-" zasekl se. "Omlouvám se. Moc tě miluju, a vím, že jsem ti to mohl říct." popotáhl.

Proč pláče? Myslí si, že něco udělal špatně. Ale to není pravda. Jen já jsem tady ten špatný. On je můj brouček. Nidky nic neudělal. Přece ho nenechám plakat, když za nic nemůže!

"Ni?" otočil jsem se, jakože nic nevím. "Ni, co se děje? Proč pláčeš?" přitáhl jsem si ho na klín a pevně ho objal.

"Li, mě to moc mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit." vzlykl. Tohle jsem pokazil. Zase.

"Ale Ni, ty jsi přece nic neudělal." políbil jsem ho do vlasů.

"Ale jo, já js-"

"Ne Ni, vážně jsi nic neprovedl. Já jsem se bezdůvodně naštval. Žárlím, víš? Už to neudělám, vážně..."

"Ne Liame, poslouchej mě skara." zasmál se mezi vzlyky. "Mrzí mě, že jsem byl na tebe ošklivý. Vím, že tě něco trápí. A měl jsem ti naslouchat. Řekneš mi, co se děje?" stiskl mě pevněji.

"Ni..." zasmál jsem se. "Vše je v pořádku, ano? Když jsem s tebou, tak je vždy vše v pořádku." políbil jsem ho.

Vím, že bych mu neměl lhát, ale co kdybych mu to řekl, a on by uznal, že mám pravdu a nemiluje mě? Co bych bez něj dělal? Nemůžu o něj přijít.

"Vážně?" podíval se na mě jeho zářícíma očima.

"Naprosto." usmál jsem se. S ním jsem byl opravdu šťastný. Nic jsem nepotřeboval, nic mi nechybělo. U něj jsem se cítil doma. On byl můj domov.

"Liame, vážně tě miluju." stále sledoval každý můj pohyb.

"Já tebe taky. A budu ti to připomínat pořád a každý den, protože na to nesmíš zapomenout. Miluju tě a nikdy nepřestanu." Na to mi nic neřekl, jen se šťastně usmál a začal mě líbat. U toho to ovšem neskončilo...

Niall

Po tom, co jsem se jím nechal ošukat, jsme šli spát. Li usnul skoro hned, ale mě přece jen něco trápilo.

Lže mi. Vím to. A nevadí mu se mi při tom dívat do očí. Podvádí mě? Snaží se to maskovat výbuchy? Má to zapotřebí? Není příjemné nad tím přemýšlet. Já mu věřím. Nepodvedl by mě. Ale co když ano? Co když se to snaží hodit na mě, pak si hraje na oběť  a přitom celou dobu někde šuká s někým jiným? Nebo ještě hůř, co když já jsem ten, na koho své pocity hraje a přitom miluje někoho jiného? Chtěl bych usnout. Moc. A vzbudit se až za dlouho. Hodně dlouho. Jako Kapitán Amerika, když se probral po sedmdesáti letech. Měl štěstí.

Po tom, co můj proud myšlenek nabral směr k filmu Kapitán Amerika, jsem se zvedl a šel si ho pustit. Byla to hodina a půl. Jenže ani poté, co jsem si pustil druhý díl, na mě nedoléhala únava. Šel jsem si sednout na zahradu. Díval jsem se na hvězdy a obdivoval tu dokonalou oblohu. Přemýšlel jsem nad úvahami Shawna. Přemýšlel jsem o hodně věcech. Z ničeho nic se mi začaly klížit oči a já dosáhl vytouženého spánku.

Vzbudilo mě teplo. Když jsem si uvědomil, co se děje, otevřel jsem oči.

"Kam mě to neseš?" uchechtl jsem se.

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit..." zaskuhral Liam.

"To nic. Položíš mě?" políbil jsem ho na holou hruď. Jen přikývl na souhlas a položil mě na gauč.

"Proč jsi spal na zahradě? Víš, že bylo v noci jen okolo pěti stupňů?" dřepl si vedle mě a začal mě drbat ve vlasech.

"Vždyť to nevadí, jen jsem v noci prostě nemohl spát. Shlédl jsem Kapitána Ameriku a šel se dívat na hvězdy a noční oblohu. No pak jsem nejspíš usnul. Nevím, jak jsem to dokázal, ale spal jsem docela dlouho." zasmál jsem se a skenoval jeho oči pohledem. Otočil jsem se čelem k němu a začal ho pusinkovat. Po chvíli se začal smát a odtahovat, ale já jsem neodbitný a tak jsem si ho chytil a dál ho pusinkoval, přičemž on se stále smál. Pak skousl můj spodní ret a nalehl si na mě.

"Tak ty nebudeš poslouchat?" nadzvedl výhružně obočí. Odpovědi se nedočkal, neboť já se jen tupě usmál. "No jak myslíš." sotva to dořekl, začal mě lechtat. Takhle mě mučil asi deset minut, pak ale vjel pod mé kalhoty i boxerky a jen svou rukou mě nutil vzdychat na celý dům.