You really believed?

Část 41.

"Asi tu máš fanynky." podíval jsem se jejich směrem. Usmívaly se od ucha k uchu, stejně jako já. Zamávaly mi, stejně jako já jim. Hned na to i Liam. Celé zčervenaly.

"Připoutejte se prosím, a očekávejte mírné turbolence." prohlásila ta milá letuška a ztratila se v kabině pilotů.

Přistání proběhlo hladce a my se pomalu blížili k informacím. Byl jsem nervózní. Hodně. Stáli tam dva postarší lidé.

"Nialle, nechoďme tam." snažil se mě odtáhnout. Čekám, že jsou to oni.

"Pojď prosím tě." uchechtl jsem se a propletl si s ním prsty.

"Ahoj Liame." pozdravila ho nejspíše Karen, Liamova matka.

"No nazdar." sykl nepříjemně.

"Ty musíš být Niall. Moc mě těší." objala mě. To jsem nečekal, ale oplatil jsem jí to.

"Ano, to jsem já. Jsem rád, že vás poznávám." zazubil jsem se.

"Ty v tom máš prsty?" zamračil se na mě Liam.

"Tak se na něj nezlob Liame, ty s námi nemluvíš-" okřikl ho Geoff.

"A ty se divíš?" znechuceně se uchechtl.

"Liame, chceme se ti omluvit." přerušila ho Karen dřív, než stihl zase otevřít pusu a říct nějakou poznámku.

Chvíli na ni jen nevěřícně hleděl, ale pak se přemluvil k řeči. "Co?"

"Nebylo to od nás hezké. A byla to chyba. Potřebovala jsem, my jsme potřebovali, ti to říct. Chybíš nám. Jsi náš syn a-"

"Tak najednou jsem váš syn? A když jste mě vykopli tak-"

"Liame, byla to chyba! Snažila jsem se tě kontaktovat už v den, kdy jsi se stěhoval ke strýcovi do Londýna." skoro brečela.

"Jak?"

"Volala jsem ti. I jemu. Nevěděla jsem, kde jsi. Báli jsme se o tebe."

"Ale-"

"Liame, my tě milujeme sakra!" skočil do toho Geoff. "Dej nám šanci. Jen tři dny a pak, když budeš chtít, tě nebudeme kontaktovat."

Liam vypadal, že přemýšlí. "Prosím lásko..." zašeptal jsem mu do ucha a zase ho chytil za ruku, přičemž jsem se omotal okolo jeho paže.

"Lásko?" otočil se na mě se zmatením v očích.

"Cože?"

To jsem říct nechtěl. Já pro něj nechci být samozřejmost! To ne... Ne! Že jsem to neřekl, prosím!

"Řekl jsi mi lásko." v očích se mu objevily jiskry. Já měl sto chutí si jednu vrazit. Vím, že ho miluju a nevím, v čem je problém, ale prostě mi vadí myšlenka, že by to věděl. Měl by proti mě zbraň. Mohl by toho využívat. A to já nechci.

"Neřekl." snažil jsem se zapírat.

"V čem je problém? Ni, řekl jsi to. Já tě miluju, jsi moje všechno, ale to víš, ale já nevím, co-"

"Liame?" přerušila ho Karen. Úplně jsem zapomněl, že jsou tady taky.

"Dobře, poslední šance." kývl. A pak se otočil na mě. "Nialle, co ke mně cítíš?"

"Liame, já-"

"Liame? Můžu poprosit o podpis?" proběhla k němu skupinka holek. Odtrhl ode mě sklamaně pohled a podepsal jim věci, které chtěly. Vyfotil se s nimi, ale hned na to přišly další.

"Nialle, nechceš si hodit věci do auta?" zeptal se mě Geoff. Jen jsem souhlasně přikývl. Vydal jsem se s ním k jeho autu. Stále se na mě tak zvláštně díval. "Tak ty jsi ten Liamův bývalý přítel?" zapálil si cigaretu a opřel se o kaputu auta.

"Jo, to jsem já."

"Byl jsi v nemocnici, že? Viděl jsem fotky..." podezřívavě si mě prohlížel.

"Ano." kývl jsem. Pod jeho pohledem jsem se necítil vůbec dobře.

"Co ti udělal?" vyfoukl na mě kouř. "Promiň." zasmál se, když jsem se začal dusit.

"Měli jsme jen zlé období a pak, když jsem scházel schody, jsem spadl." zasmál jsem se.

"Hm." zabručel. "Nebo tě zmlátil?" při téhle otázce se mi stáhlo hrdlo.

"Ne. Byla to nehoda. Ale byli jsme hodně rozhádaní a tak jsme se pak přestali stýkat." pokrčil jsem rameny.

"Se Shawnem ti to slušelo víc než s ním."

"O co vám sakra jde?" uchechtl jsem se.

"Nic, jen... Liam je nevyspitatelný." nakrčil spodní ret. "Kdysi byl hodně agresivní." uchechtl se a típl nedopalek.

"Ale to je minulost."

"Co k němu cítíš?" usmál se.

"Já ho miluju." šeptl jsem.

"Tak to jsme na tom stejně." zasmál se. "Vítej v rodině blonďáčku." chytil mě okolo ramen. Smrděl jako popelník, ale raději jsem to nekomentoval.

"Liam za chvíli příjde." přišla k nám Karen. "Ty jsi tak roztomilý!" štípla mě do tváří.

"Díky." zasmál jsem se.

Pak jsem zahlédl Liama, jak k nám rychle běží.

"Honem, jedeme! Rychle!" smál se. "Než přijdou další..."