You really believed?

Část 12.

*Nialle?* zněl, jako by nevěřil, co se děje.

"Můžeme se sejít?" ignoroval jsem to.

*Já-* byl úplně mimo. *Jo, určitě. Kdy a kde?*

"Máš teď čas?"

*Jo, jasně, že mám. A i kdybych neměl, udělal bych si ho.*

"Fajn, tak za půl hodiny budu u kavárny."

*Budu tam.* už jsem to chtěl položil, ale on ještě mluvil. Pravděpodobně nevěděl, že to slyším. *Děkuju ti Bože, žes mi dal kousek naděje...* pak jsem to položil. Snad nedělám chybu...

Byl jsem tam rychleji než za půl hodiny. Cesta mi trvala ani ne deset minut. Nemám tušení, jak jsem to dokázal... Liam už tam byl. Seděl na nějaké bedně.

"Ahoj." pozdravil mě.

Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, jak se mám chovat. Chtěl jsem být přirozený a klidný, ale klepaly se mi jak ruce, tak i nohy. Byl jsem nervózní, jak to všechno dopadne. Nebál jsem se, že by mi ublížil. Měl jsem obavy, že se zase spálím.

"Jak si to myslel?" postavil jsem se dva metry před něj. Nechtěl jsem jít blíž.

"Co?"

"Když jsem po tobě dneska řval, zeptal ses: "Oni ti to neřekli?" Chci vědět, jak si to myslel."

"Nialle, kde je teď Louis?" bál se.

"Liame, je doma. Utekl jsem, neví o tom. Myslí si, že jsem v pokoji."

"Fajn, tak to mám nějaký čas ti to vysvětlit a říct ti podrobnosti." ohlédl se.

"Tak mluv."

"Ne tady..." zakroutil hlavou a chytil mě za ruku. Vyškubl jsem se mu.

"Tak kde?"

"Zajdeme do kavárny?"

"Fajn." kývl jsem. Sedli jsme si do boxu, stejně jako minule, a já čekal, co z něj vypadne.

"Jak už jsem říkal, chodil jsem za tebou. Byl jsem tam každou noc. Vždycky aspoň osm hodin. Přišel jsem po skončení návštěv a pak jsem odešel, když se sestry střídaly s ranní směnou." mluvil těžce, jako by svá slova chápal a věděl, že to bylo opravdu zlé. "Víš proč jsem chodil v noci? Protože ve dne jsem to měl zakázané. Pořád to tak je. Zakázal mi to Louis. Dost mi vyhrožoval... První soudem, a když jsem tam přišel, podívat se, jak na tom jsi, tak že mě zabije a je mu jedno, že bude sedět. Bylo by to prý mnohem výhodnější pro všechny okolo. Nebudu lhát, šla z něj hrůza. Několikrát mě napadl... Ale já se mu nedivím. Když tě potom propustili, došlo mi, že jsem tě nadobro ztratil. Tušil jsem to už ten večer, kdy tě odvezli. Dal jsem si slib, že tě nechám už navždy být. Jenže to není tak lehké. Bude to rok, co..." těžce vydechl. "Co jsem ti tak moc ublížil a já se přes to nedokážu přenést. Když jsem tě viděl líbat se se Shawnem, cítil jsem, jak zevnitř umírám. Jenže když ses mě pak zastal, načerpal jsem novou energii a řekl si, že si zasloužíš znát pravdu. Nevím, co vše si pamatuješ, ale ten večer si měl pravdu. Bral jsem a lhal jsem ti. A nejen v tomhle. Taky jsem lhal, když jsem-" zhluboka se nadechl. "Když jsem říkal, že lituju, že jsem tě poznal. Nikdy jsem toho nelitoval Nialle. A nikdy toho litovat nebudu. A vím, že ty mě nesnášíš a že je pozdě, ale já ti to musel říct. Nikdy jsem tě nepřestal milovat a asi to ani nikdy nedokážu." byl vyhublý a bledý. Pod očima měl černé kruhy a jeho vždy zářící oči ztratily jiskru. Bylo mi ho docela líto. "Pokusil jsem se..." opravdu se přemáhal, aby dokázal mluvit. "Pokusil jsem se o sebevraždu." sklopil pohled a uchechtl se. "Ale jsem neschopný. Navíc mě tu držel pocit, že umřít je až příliš milosrdné a zasloužím si trpět. Neustále vzpomínám na to nejlepší turné v životě. Snažím se nezapomenout na odstín tvých očí, tvou vůni a hlas, smích a hlavně na tebe. Udělal jsem chybu, které budu navždy litovat. Moc mě to mrzí." zase se mi podíval do očí. Nemohl tam ovšem nic najít, protože v mé hlavě to šrotovalo o sto šest.

Chybí mi. Moc mi chybí. Chtěl bych ho obejmout a věřit mu. Odpustit - to je přeci lidské. Znělo to upřímně. Štve mě, že se o tom táta Louis zapomněl zmínit. Myslel jsem si, že na mě Liam kašle. Že jsem opravdu jen kus odpadu, co stojí za nic. Jenže ono to tak možná není. Třeba to mezi námi bylo pravé. Možná je na čase sejít z prvotního plánu a dát mu, nám, ještě jednu poslední šanci. Neměl bych se dát tak snadno, ale já jsem člověk, který se snaží neztrácet naději.