You really believed?

Část 20.

Ta zoufalost, co z něj sršela mi zatemnila mysl.

"Liame?" přiběhl Shawn a stáhl mě ochranářsky k němu. "Co tu chceš?" prskal.

"Nialle..." podíval se mi do očí. Bylo mi příšerně. Já mu tu šanci chtěl dát, vážně jo, ale něco mi to prostě nechtělo dovolit. Navíc jsem nechtěl ublížit Shawnovi.

"Dej mi jeden den. Promyslím si to a ozvu se." pronesl jsem ledově. "Ale nepiš mi a nevolej. Nekontaktuj mě. Neovlivňuj moje rozhodnutí." propaloval jsem ho pohledem. "Zatím sbohem." konečně jsem ty dveře zabouchl. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Bylo mi zle. Tohle bylo moc. Vymykalo se to všechno kontrole. Liam vůbec neměl přijít a prosit mě o poslední šanci. Měl se trápit dál. Už asi chápu to rčení - kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Chtěl jsem Liamovi ublížit, ale nejspíš ubližuju jen sobě.

"Nialle..." vtáhl mě do objetí Shawn. "Co se stalo? Co chtěl?"

"Poslední šanci." vykoktal jsem ze sebe.

"Nialle." odtáhl se a zahleděl se mi do očí. "Ty uvažuješ o tom, že mu ji dáš?" zděšeně zakroutil hlavou.

"Jo..." zaskuhral jsem. "Shawne, já se v tom nevyznám! Jediné, co vím je to, že ho miluju a nevím, jestli někdy budu schopný přestat." rozčileně jsem se otočil a sedl si na pohovku.

"Nialle, to není dobrý nápad. Já být tebou-"

"Být mnou tak bys to udělal. Já to chci udělat, Shawne. Možná bych se díky tomu mohl dostat k podrobnostem o tom večeru. Připadá mi, že mi z něj kus chybí."

"Nialle, já jen nechci, aby ti zase všechno vzal... Nechci, aby tě zničil." smutně se koukl.

"Já to taky nechci." zakroutil jsem hlavou. "Ale na druhou stranu, vždycky mi něco zbyde. Nemůže mě připravit o všechno. To nejdůležitější - ti nejdůležitější, kterým na mě záleží, ti mě neopustí." semkl jsem rty do tenké linky. "A když už jsme u toho, přemýšlel jsem o tátech. Možná jsem se choval dost zle. Asi bych se měl jít omluvit..." povzdechl jsem si.

"A za co sakra? Nic si jim neudělal..." mračil se.

"Nejednal jsem fér. Jsme dospělí, měli bychom být spravedliví a hlavně zodpovědní. Já musím pochopit, že se o mě jen bojí. Dost je to všechno vyděsilo. Ale na druhou stranu oni by měli chápat, že já jsem dospělý a dokážu se o sebe postarat. A hlavně se dokážu postarat o své vztahy." zasmál jsem se.

"To zní jako dobrý nápad." přikývl.

"Ale chci po nich jednu věc." zamračil jsem se. "Chci, aby se přiznali a omluvili. Myslím, že tohle mi dluží."

"Souhlasím. Tak co, jdeme na to?" zvedl se.

"Teď?" zděsil jsem se.

"Jo, než to zapomeneš a ztratíš odhodlání."

Vyjeli jsme a když jsme stáli na křižovatce, přitáhl jsem si ho do polibku.

"Tohle mi bude chybět Ni." usmál se.

"Mě taky. Děkuju." políbil jsem ho znovu.

"Ty mi budeš chybět."

"Já přece nikam nezmizím."

"Ale já tě nebudu moct líbat. Přece budeš zase Liamův." protočil očima, na což se zasmál.

"Ale prosímtě. Kdo ví, jak dlouho to Liam vydrží." zasmál jsem se a políbil ho.

"Nialle já-" zasekl se. Těžce polkl a já se bál, co z něj vypadne. Vážně o tom přemýšlel. Těkal pohledem po všem okolo. "Já se do tebe zamiloval." zašeptal naštvaně a já myslel, že jsem se přeslechl. Doufal jsem v to.

Cítil jsem, jak se mi zastavil tep. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem ani přemýšlet. Chtělo se mi brečet.

To snad ne... Ne to ne! Sakra! Tohle se nemělo stát! Ne! Já - tak proto mu to tolik vadilo. Jakto, že jsem si toho nevšiml!? Sakra! Vždyť já ho mám taky rád! Co mám teď ale dělat? Nemůžu s ním zůstat. Prostě by to nešlo. Moc bych mu ta slova chtěl vrátit. Ale já mé city prostě neovlivním, i kdybych chtěl sebevíc. Ach Bože! Já mu nechci ublížit. Moc mi na něm záleží. Chce se mi z toho brečet sakra... Já miluju Liama. Ale asi i Shawna. Já - co to sakra je!? Já se asi zblázním... Tohle se prostě nemělo stát... Je to všechno špatně. Nikdy jsem nic takového neměl začínat. Měl jsem myslet na to, že to může ublížit i někomu jinému. Jsem hnusný sobec. Jsem nechutný. Z tohohle se nedá nijak vybruslit. Co mám teď asi dělat!?