You really believed?

Část 62.

Dojeli jsme k jednomu z těch luxusnějších klubů a prošli okolo ochranky. Už když jsem vcházel, bylo mi dost zvláštně...

Přišli jsme k baru, kde už seděl značně přiopilý Ed a šli do jednoho z boxů za, jak jsem odhadl, Bredem a Charliem. Liam se s nimi dal do řeči a já tam jen tiše seděl a popíjel. Přišlo mi, že si ho nějak onen Brad prohlíží. Nepozdravil mě a choval se dost povýšeně. Prostě je to jeden z těch nechutných zbohatlíků...

"Kam jdeš Ni?" zastavil mě Liam v pohybu.

"Jen si odskočím."

Chvíli se zapřemýšlel, a pak mě pustil. Došel jsem na toalety, kde se oblizoval nějaký chlápek s ženou a úspěšně je ignoroval. Opláchl jsem si obličej a vydal se zpět. Možná by bylo vhodnější, kdybych tam ještě nějakou tu chvíli zůstal...

Brad si s Liamem propletl prsty a políbil ho na tvář. Ano, přesně tohle se stalo. A mě snad přestalo být srdce, když jediné, co Liam udělal bylo, že se usmál a jeho ruku pustil a napil se ze svého nápoje.

V tu chvíli nastala má změna plánů. Nešel jsem za nimi. Možná jsem měl, ale na to jsem byl až příliš podvedený. Rozešel jsem se k východu a tam se zastavil, abych se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

Doufám, že jsem jen špatně viděl. Tohle byu přece Liam nedovolil. Ale když se nad tím tak zamyslím, sám říkal, že jsme se odcizili. Chce mě nahradit? Vykopne mě? Nestojím mu ani za to, aby mi to řekl. Jak šeredně jsem se zase zmýlil. Lidé se vážně nemění. Už mě s ním podvedl? Miluje ho a já jsem jen hráčka, nad kterou se společně smějí? Tohle je od něj vážně odporné. Nikdy jsem neměl měnit své plány. Měl jsem ho zničit, dokud jsem měl šanci... Ale ne, já hlupák ho vážně miluju. A nevím, co s tím dělat. Jak to změnit. Asi bych měl odjet. Možná, že jsou věci vážně jinak, než se zdá.

Nikdy dřív jsem to neudělal, ale má zoufalost mě přemohla.

"Zdravím, nedáš mi jednu?" přisel jsem k jednomu klukovi, co kouřil za klubem a požádal o cigaretu. Jestli jsem se zbláznil? Nejspíš ano. Vážně mě to hodně sebralo.

"Jasně." nadšeně se na mě usmál a vytáhl krabičku společně se zapalovačem. Vložil jsem onu zabijáckou věc do úst a zapálil ji.

Nechutnalo to dobře. Když jsem vdechl dým, začal jsem se mírně dusit a kluk mě začal plácat po zádech. Oba jsme se tomu smáli. Druhý vdech byl lepší. Mírně se mi motal svět, ale nebylo to nic hrozného. Když jsem vyfukoval dým, cítil jsem, jak ze mě všechno opadá. Jako bych s tím vydechoval i své problémy.

"Tvoje první?" zasmál se.

"Jo." přikývl jsem.

"Já jsem Mike." nabídl mi ruku.

"Niall."

"Niall Horan? Liama Payna?" zamračil se.

"Jo." nešťastně jsem přikývl.

"Mike Mendes." zasmál se.

"Mendes?" zvedl jsem obočí.

"Jo, bratranec Shawna." kývl. "Rád tě konečně poznávám."

"Nápodobně." usmál jsem se.

"Jdeš dovnitř? Musím se tam vrátit, než příjde Shawn." docela se zděsil.

"Shawn příjde?"

"Jo."

"Tak jdem." zasmál jsem se. "Kolik ti vlastně je?"

"Zítra mi bude sedmnáct." zazubil se.

"Tak to jen všechno nej." zasmál jsem se.

"Víš co? Shawn měl pravdu. Jsi vážně sladkej." sedl si jen kousek ode mě. Nebyl ošklivý. Měl téměř dokonalé modré oči a černé vlasy. Přes krk mu vedlo tetování.

"Dík." začal jsem se smát. On se na mě přitom díval jako na obraz. "Nedívej se tak na mě..." stočil jsem svůj pohled jinam.

"Proč ne? Jsi vážně krásný. Někdy tě namaluju." usmál se.

"Namaluješ?"

"Jo, chodím na uměleckou školu."

"Páni."

"Ahoj Miku!" přiřítil se sem jako velká voda Shawn. "Kdo je toh-" zastavil se v pohybu. "Ahoj Ni." objal mě. "Tak co di dáte?" promnul si ruce. "Zvu vás."

"Oh, Shawne, mě není osmnáct-"

"Před Niallem se nestyď." zasmál se, přičemž Mike si mě projížděl pohledem.

"Dej si, co jen hrdlo ráčí." také jsem se zasmál.

"Fajn, výběr nechám na tobě." usmál se na něj.

"Za chvíli jsem zpět." zmizel s úsměvem v davu.

"Jak vám to klape s Liamem?" usmál se.

Stočil jsem pohled k těm dvoum. Stále byli blízko sebe a bavili se. Liamovy oči zářily, jako už dlouho ne. A mě zabylo opět smutno...