You really believed?

Část 42.

Po příjezdu na naši chatku, jsme s Liamem dostali pokoj v horním patře. Všude byl sníh a mě byla zima.

"Nialle, měl si mě varovat." zasmál se.

"Já nemohl. Nepřijel bys." zasmál jsem se.

"Děkuju. Dlouho jsem s nimi nemluvil a upřímně, taky mi chybí. Ale bojím se, že to nedopadne dobře."

"Neboj se. Jsem tu s tebou. Kdyby šlo do tuhého, budu tě bránit." objal mě. Ruce jsem položil na jeho hruď a on mě políbil.

"Vy jste tak sladcí..." stála ve dveřích Karen.

"Trochu soukromí!" zasmál se Liam.

"Liame, drahý... Tolik jsi vyrostl." objala ho. "Chyběl si mi." šeptla.

"Ty mi taky."

"Děti moje, za chvíli bude oběd a pak půjdeme lyžovat. Jdete s námi?" šťastně se koukla, přičemž jí jiskřily oči.

"Jasně, že jo!" zasmál se Liam.

"Bude tam kde si sednout?" koukl jsem docela vyděšeně.

"Určitě ano, proč?" zamračila se.

"Neumím lyžovat." zasmál jsem se.

"Nialle, ty neumíš lyžovat? Tak to tě to musím naučit. Ale já umím jen na snowboardu."

"To není nutné, já budu popíjet kakao a dívat se na vás." zazubil jsem se.

"Oběd!" ozvalo se zespoda.

"Tak to ne, hezky pojedeš se mnou. Naučím tě to. Není to tak těžké." usmál se.

"Jsem dost nešikovný." když nad tím tak přemýšlím, dlouho se má nešikovnost neozvala...

"Pojďte honem, než nám to vystydne." smála se.

Sedli jsme si ke stolu a v tichosti se cpali špagetami. Po obědě jsme se šli převléknout. Když jsem otevřel tašku a našel v ní letní oblečení, myslel jsem, že omdlím. Byla to ta špatná taška!

"Zab mě." sedl jsem si na postel.

"Co se děje?"

"Já si vzal špatnou tašku. Nemám s sebou žádné teplé oblečení." uchechtl jsem se a složil hlavu do dlaní.

"Nialle..." začal se smát.

"Můžeš mi říct, čemu se jako směješ?" prskl jsem po něm.

"Půjčím ti nějaké mé oblečení. Myslím, že tu něco zbylo z dob, kdy jsem byl menší. Mohlo by ti to sedět." shodil mě na postel a začal mě líbat. "To jsem ještě nebyl slavný." zasmál se.

"Ty jsi tu bydlel? Já myslel, že je to tu pronajaté." uchechtl jsem se.

"Ne, je to rodinná chata." pomohl mi se postavit. "Jdeme na půdu." zasmál se a vyšli jsme na chodbu. Ze stropu potáhl za nějakou šňůrku a před námi se ocitl žebřík. Liam lezl první a já hned po něm. Došli jsme do nejzazší části a začali prohrabávat krabice. Z ničeho nic se ozvalo skřípání a žebřík společně s otvorem, kterým jsme se tady dostali, zmizel.

"Liame?" žduchl jsem do něj. "Zavřeli nás."

Liamův vyděšený pohled mě dostal. Začal jsem se smát. "Nesměj se! To neni vtipné! Když jsme tady nahoře, nenajdou nás. Nejde slyšet jak volání, tak ani dupání. Odtud to nejde ani otevřít!" panikařil. "Když jsem byl malý a měl jet na týden k babičce, zavřeli mě tu. Byl jsem tu skoro dva dny, než babička volala, jestli už jsem aspoň na cestě! Já si šel jen pro hračky..." splašeně dýchal. Určitě se mu udělalo zle.

"Li, klid. Teď jsme tu dva. Hlavně v klidu, ano? Máš u sebe telefon?" snažil jsem se ho uklidnit a přitom najít možnost, jak se odtud dostat.

"Nemám." hlas se mu klepal.

"Já taky ne, ale to nevadí." usmál jsem se. "Oni nás budou hledat." usmál jsem se.

"Nebudou." nasucho polkl.

"Co to říkáš? Jasně, že b-"

"Já jim řekl, že půjdeme předem a ať dojdou. Chtěl jsem ti něco ukázat."

Po téhle informaci se stálo hrdlo i mě. Najednou začala problikávat naše baterka. Pak se vypla. Nejspíš je vybitá.

"Kurva!" zaklel. "Nialle, kde jsi broučku?"

Vážně nešlo nic vidět.

"Li, jsem tady. Neboj se."

"To se ti lehko řekne..." povzdechl si. Rozešel jsem se k místu, kde by měl být ten žebřík. Kdybych něco viděl, možná bych se nepřerazil o nějakou pitomou krabici plnou, nejspíše, porcelánu nebo skla. "Nialle, kde jsi sakra?!" vypískl.

"Liame, jsem tady, neřvi na mě." uchechtl jsem se.

"Tak promiň, ale nedělá mi dobře být zavřený na půdě, kde jsem jako malý strávil dva dny sám, a ještě k tomu bez světla." sykl.

"Liame, já se bojím."

"Co? Čeho?" zasmál se.

"Liame, něco tady je. Slyšíš to? Blíží se to ke mně!" rozběhl jsem se na druhou stranu, zpět k Liamovi. Něco tu chodilo.

"Klid, to bude jen krysa." objal mě.

"Krysa!?"