You really believed?

Část 53.

"Li? Co se děje?" sedl jsem si blíže k němu a chytil ho za ruku.

"Já se jen bojím, že je ti to vážně nepříjemné... Nemluvíš a jen se, skoro nepřítomně, usmíváš. Jestli tu nechceš být, můžeme odejít, ano?" podíval se mi starostlivě do očí.

"Li, co to říkáš? Já se bavím. Užívám si to, protože jsem tu s tebou. Kdybych byl sám, asi bych umřel, ale s tebou je to až neuvěřitelné. Nedělej si starosti. Kdyby se mi něco nelíbilo, řeknu ti to." zasmál jsem se a sedl si na něj obkročmo, přičemž jsem si ho přitáhl blíže za límeček. "Víš, že tě miluju a mrzí mě, že si to taky neužíváš. Jestli chceš odejít, můžeme." usmál jsem se a otřel svůj nos o ten jeho.

"Jsi roztomilý." políbil mě na něj. "Jsem rád, že se bavíš. Mě to taky baví, jen jsem si s tebou dělal starosti. Nad čím pořád přemýšlíš? Skoro jako bys nevnímal okolí..." smál se.

"Nad tím, jaké mám štěstí, že jsi tu se mnou." uchechtl jsem se s úsměvem od ucha k uchu.

Na to nic neřekl a políbil mě. Jen dětskou pusou. A stejně to donutilo hejno motýlů v mém břiše vzlétnout.

"Perfektní!" ozvalo se. "Dokonalé! Neskutečné! Tohle je materiál! Tohle jsou emoce! Já vás miluju!" jásal Tony. Liam se zamračil a pak mě majetnicky objal.

"To není fér..." zabručel na což jsem se zasmál.

Po tom, co jsme odfotili finální snímky, jsme se zase přemístili dovnitř. Já se konečně nasnídal. Tony nám ty fotky pošle do večera, prý je nebudou muset ani nijak extrémně upravovat. Jen doladí barvy. Chtěli na ně zachytit realitu. Skutečného Liama Payna a jeho přítele. A to se jim údajně povedlo.

My s Liamem jsme přešli do vedlejší budovy udělat ten rozhovor. Vyjeli jsme výtahem do nejvyššího patra a zaklepali, sekretářka nás pustila dovnitř. Seděla tam postarší žena, asi okolo čtyřicítky, v černém obleku s milým úsměvem. Delší blond vlasy jí sahaly po ramena a pokynula nám, abychom si sedli.

"Moc mě těší pánové, já jsem Loray. Jestli vám to nevadí, položím vám několik otázek." usmála se a zapla si záznamník. Nečekala ani na naši odpověď a hned se šla ptát. "Jak dlouho jste spolu?"

"Teď po obnovení vztahu, nebo celkově jak dlouho se známe?" zamračil se Liam.

"Po obnovení." usmála se po tom, co si to nechala projít hlavou.

"Jen chvíli." propletl si se mnou prsty. Čeká za tím něco víc, ale to já taky.

"Jak jste se poznali?"

"Na konkurzu. Byl jsem tam jako host a Niall se ucházel o roli. Pak jsme se sešli a já ho pozval ven."

"Jaký je nejdivnější zvyk toho druhého?" Oba dva jsme se začali smát.

"No, Niall když jde v noci na záchod nebo kamkoliv, tak rozsvicuje světlo v každé místnosti, kterou projde, a když jde zpět a zhasíná a vypínač je na straně, že musí tou tmavou místnosti projít na druhou stranu, zhasne a utíká." zasmál se Liam.

"Liam dělá opravdu hodně divných věcí. Nejdivnější mi příjde, že s lidmi nejčastěji telefonuje, když vykonává velkou potřebu. Vždycky se směje a nebo dané osobě nadává. Je to vtipné." uchechtnu se pro změnu já.

"Kdo z vás dělá větší nepořádek?"

"Niall."

"Liam." řekli jsme téměř ve stejnou chvíli.

"Kdo z vás je lepší kuchař?"

"Niall." řekl hned Liam. Já jen hrdě přikývl, i když jsem si myslel, že on je mnohem lepší než já.

"Jaké máte plány do budoucna?"

"Určitě spolu pojedeme na turné a pak uvidíme." usmál se zase on.

"A jak to vidí Niall?"

"Taktéž. Možná ve vzdálenější budoucnosti budeme mít i rodinu." zasnil jsem se. Bylo by to krásné. Mít malou dcerku nebo syna, být na to malý klubíčko hrdý... Pomáhat mu s úkoly do školy, učit ho chodit, hrát si s ním... Je to krásné.

Liam se na mě ale vyděšeně podíval, přesto to nijak nekomentoval. Řekl jsem něco špatně. A já doufám, že to nebyla zmínka o rodině. Protože je to pro mě životní cíl. Mít dítě a milovat ho. A je to můj sen, který si splním, i kdybych měl Liama opustit. To samozřejmě jen v nejhorším případě, je můj život. Je moje všechno a chci, aby si užíval úspěchy našeho dítěte společně se mnou. Tohle nesmí být ta věc, která se mu nelíbí...