You really believed?

Část 52.

Dojeli jsme domů a zbytek dne jsme pekli a vařili. Jinak řečeno, Liam vařil a já pekl zákusek. Je lepší kuchař než já, ale zase neumí péct. Díky Bohu za to, že má tak velkou kuchyň...

Ale dnes se projevila má nešikovnost. Spadlo mi na zem balení vajíček, které jsem samozřejmě uklidil, ale podlaha zůstala kluzká, a když jsem tama procházel s moukou, uklouzl jsem a všechna mouka se ocitla na Liamovi. Ten se na mě vyděšeně a zároveň naštvaně podíval, zatímco já se smál, ležíc na zemi.

"To není vtipné!" zabručel a hodil po mě papriku. Já se naštvaně zvedl a když byl otočený k plotně, vylil jsem mu na hlavu mléko. No co? Stejně to budeme muset uklidit... "Nialle!" vypískl. "Začínáš válku!?" vzal kečup a začal ho na mě prskat. Dělal tehdy nějakou zeleninu na pánvi s čínskými nudlemi.

"Dobře, dost už!" naštval jsem se a poprskal ho olejem.

"Tak ty řekneš dost a pokračuješ!?" smál se a otíral si z čela mouku nasáklou mlékem. Pak se otočil a začal po mě házet cibuli.

"Hej!" prskl jsem a vzal otevřenou plechovku jahod a hodil ji po něm, ale on se jí vyhnul. Jahody skončily v jeho pánvičce.

"Ne! Mé mistrovské dílo!" zakřičel a pánev sundal z plotny. Lžící vybíral všechny jahody a házel je, kam se mu zachtělo. Já se mezitím smál. Co jiného bych asi dělal? "Skvěle! Je to zničené..." povzdechl si.

"To přece nevadí." objal jsem ho zezadu.

"Když ono je to tak dobré..." zasmál se a objal mě nazpět.

Potom jsme si tedy objednali jídlo domů a okolo sedmé jsme se už chystali spát. Vážně není jednoduché neustále vstávat tak brzy. Zítra vstáváme už v šest... Spát jsme tedy šli okolo půl deváté.

Druhý den nás, jako už tolikrát, vzbudil budík. Měl jsem chuť se jít utopit. Vypnul jsem to a zmučeně jsem zakňučel.

"Dobré ráno." smál se Liam.

"Hm..." broukl jsem nazpět.

"Honem, za půl hodiny musíme vyjet." vyhoupl se na nohy.

"Cože!?" zděsil jsem se.

"Ni, jestli jsi chtěl více času, měl jsi vstávat dříve." stále se smál.

"Ale tys neřekl, kdy vyjíždíme!" bránil jsem se.

"To protože ses neptal." pokrčil rameny a zmizel v koupelně.

Skvěle... Nestihnu si dát ani ranní sprchu... Proč mi to jen dělá?

Rychle jsem se převlékl a šel jsem připravit snídani.

Nialle, neměl bys jíst před focením. Víš, co říká Gigi: "Budeš nafouklý." Raději snídani vynech. A běž se proběhnout. Nejsi dokonalý, ale můžeš vypadat líp.

Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Šel jsem běhat na zahradu. Už teď bylo snad pětadvacet stupňů ve stínu. Je to šílené. Uběhl jsem asi pět koleček a šel dovnitř. Liam byl stále nahoře v koupelně.

"Hej ty! Žiješ!?" zařval jsem nahoru.

"Už běžím!" ozvalo se nazpět. Než sešel, připravil jsem mu snídani. Nevím, jestli on bude snídat, ale při nejhorším se to vyhodí. Ano, je to plýtvání.

Sešel schody a koupelnu jsem zabral já. Umyl jsem si alespoň obličej a snažil se učesat, ale všichni víme, že po ránu je to téměř nemožné.

Po dokončení hygieny jsem sešel dolů za ním. Byl už oblečený a připravený odjet. Jen jsem si oblékl boty a nasedali jsme do auta.

Po příjezdu si nás na starost vzala slečna Emily. Odvedla nás do maskérny, kde spravili můj účes a nanesli mi make-up. Nepochopím, jak to holky můžou nosit. Vždyť je pod tím horko! Hned poté nás Emily provedla budovou až do šaten, kde se nás ujaly další ženy. Měli jsme fotit každý v pěti kusech šatů. Oblékli jsme si první v pořadí a odvezli nás na nějakou louku, kde na nás už čekal fotograf Antonio. Představil se jako Tony a vše začalo. Dodělaly se poslední úpravy prostředí a my se ocitli před fotoaparátem. Padla na mě nervózita a stáhlo se mi hrdlo. Špatné myšlenky jsem utlačoval do pozadí a snažil jsem si to užít. Myslel jsem, že budeme pózovat, ale to po nás Tony nechtěl. Přál si, abychom byli přirození. S každým kusem hadrů nafotil okolo padesáti fotek. U posledního se ale vyskytly problémy...

"Liame, ty ale nejsi přirozený. Nevím, co s tebou mám dělat! Buď víc jako Niall, užívej si den. Nech to prostě plout... Jsi celý napjatý a nervózní. Co se děje? S tebou jsem nikdy takové problémy neměl. Dáme si pauzu. Uvolni se." pokáral ho a odešel si pro vodu, stejně jako většina lidí. My ale zůstali sedět v trávě.

---

Zdravím vás všechny. Chtěla bych vám říct a domluvit se s vámi na jedné, pro mě docela důležité, věci.

Mé předepsané kapitoly mizí rychleji než jindy - i když to není možné - a já je nestíhám dopisovat, protože jsem na výletě se školou. Není to tak, že bych neměla čas psát, ale pochopte, chci si to tady užít s přáteli a bohužel teď na Nialla s Liamem nemám moc náladu.

Budu se snažit sespat alespoň něco, ale chci říct, že mám poslední předepsanou část na zítra a pak jsem v polovině části. Určitě kapitoly nebudu vydávat každý den, - což mě neskutečně mrzí... - ale budu se snažit je vydávat co nejčastěji.

Prostě to bude vypadat nějak takto: Mám kapitolu, ráno ji vydám. Nemám kapitolu, zasloužím si pohlavek, protože když jsem byla týden nemocná, měla jsem psát a ne hrát hry.

Tímto se chci omluvit. Opravdu nebudou vycházet pravidelně, ale budu se snažit vydávat co nejčastěji. Přeji všem hezký den ❤