You really believed?

Část 57.

Snad minutu jsem vyděšeně stál na místě a nevěřil vlastním očím. Nezmohl jsem se nic říct. Samovolně se mi začaly klepat nohy a cítil jsem, že brzy omdlím.

"Liame..." stísněně jsem vykvikl.

"Nialle, neboj se..." opatrně se ke mně přiblížil. "Není naše." kroutil hlavou. V tu ránu mi ze srdce spadl velký kámen. "Jmenuje se Christian. Je to syn mého kamaráda z práce. Jedou s manželkou na dva týdny do zahraničí na pracovní cestu a neměli pro něj hlídání. Napadlo mě, že bychom si to takhle mohli zkusit..." skousl si ret.

"Takže není náš." ujišťoval jsem se.

"Ne, neboj. O tom bych si s tebou promluvil." zasmál se a já s ním.

"Je sladký..." podíval jsem se na něj a vzal ho do obývacího pokoje. "Jak je starý?"

"To přesně nevím... Myslím, že bude mít za chvíli rok." pokrčil rameny. "Claire, jeho matka, mi dala instrukce. Tohle zvládneme." propletl si se mnou prsty a podal knihu. Ručně sepsanou. Nedokázal jsem to přečíst a podle pohledu Liama jsem nebyl sám. "No, ehm..." nervózně si odkašlal. "To nebude až takový problém." poznamenal a napřímil se. Bude to problém.

Chris nás sledoval svýma modrýma očima s připitomělým úsměvem a uchechtával se. Pousmál jsem se na něj, nacož on se zasmál.

"Je vážně kouzelný."

Najednou mě zalila vlna lásky. Zamiloval jsem si ho. A to bylo špatné. Za chvíli nás opustí. Nesmí mi přirůst k srdci. Je miminko... Ale ne mé.

"To teda." kývl na souhlas. "Dojdu pro jeho věci do auta." vstal a nechal mě s ním sám.

"Ahoj drobečku..." klekl jsem si k němu a pohladil ho po tvářích. Začal se šťastně smát a tak jsem svůj čin zopakoval. "Copak medvídku, líbí se ti to?" smál jsem se dál.

"Proč medvídku?" přisedl si ke mně Liam. Ani jsem nepostřehl, že už přišel.

"Nevím... Prostě se mi to líbí." pokrčil jsem rameny. Je to vážně andílek.

"Nechceš s ním jít na procházku? Jen bych musel složit kočárek." uchechtl se.

"Jasně, proč ne?"

A to, vážení, byla chyba! Proč ne? Příště mě zastavte prosím!

Liam složil tu kovovou věc a položil jsem Chrise dovnitř. Vyjeli jsme do parku asi dva kilometry od domu a nebe zčernalo. Zničehonic se zvedl obrovský vítr a Christian začal plakat. Blížila se bouře. Stromy se větvemi téměř dotýkaly země, jak je ten vichr ohýbal. Do dvou minut se strhla ona šílená bouře a já hodil přes Christiana svou jarní bundu. To ovšem vůbec nepomohlo. Rozběhli jsme se i s tím těžkým kočárkem domů. Nebyla sranda vytlačit to do obrovského kopce za takových podmínek. Aby toho nebylo málo, zhruba v polovině cesty nám z kočárku upadlo kolečko. V tu chvíli se oblouhou také prohnal blesk a na to se ozval hrom, jen kousíček od nás. Chris neskutečně řval a mě z toho všeho šla hlava kolem. Liam si ho vzal na ruce a běželi jsme dál. Kopec stále neměl konce a já stěží popadal dech. V momentě, kdy jsme se konečně dostali do ulice, kde se nachází náš dokonalý domov, mraky zmizely a nahradilo je slunce. Vítr utichl a jediné potvrzení, že vážně pršelo, byly louže a to, jak z nás tekla voda. Liamovi stékala z jeho delších vlasů a Christian z toho měl obrovskou radost. Domů jsme došli po půl hodině a já se hned vydal převléct ho. Pořád se hrozně smál.

Když jsem z něj sundal promočené kalhoty, zjistil jsem, že hodil bobek. Zvedl se mi žaludek a byl jsem nucen odejít z místnosti, zapít tu nevolnost.

"Jsi nějaký bílý." smál se Liam.

"Jo, je mi nějak zle." přikývl jsem.

"Tak já ho převleču." zasmál se. Než jsem stihl cokoliv říct, vešel do oné místnosti, kde na něj čekala nadílka. "No tak to je teda hnus!" ozvalo se. Hned na to jsem slyšel, jak se snaží nezvracet. "Pro Boha!" klel. "Jak jsi to sakra zvládl maličký? Vždyť je to těžší než ty!" popisoval stále svou situaci. Já se už jen smál. "Tohle vážně není sranda..." nesl použitou plenu co nejdál od těla, držíc ji jen dvěma prsty, kdyby náhodou vykonával radioaktivní potřebu.

"To je fakt... Hnus..." stále jsem brbal. Hodil onen odpad do koše a šel ho doobléct. Po chvíli se ale zase ozval.

"Nialle? Jak se mu sakra nasazuje plena!?"