You really believed?

Část 44.

"Ni, dám ti mé triko, chceš?" nabídl mi asi po hodině, co jsme tam seděli a já se klepal jako čivava na Sibiři.

"Ne, aspoň trochu budeš v teple. Já to zvládnu." zachechtal jsem se.

"Kde jsou sakra? To jim není divný, že tam nejsme?" zaúpěl.

"Já nevím..."

"Pojď." postavil nás. "Půjdeme asi půl kiláku a dojdem do menší restaurace." představil mi plán.

"A tos nemohl říct dříve?" zasmál jsem se.

Chtěl jsem vyjít, ale Liam si mě vzal do náruče jako princeznu a nesl mě.

"Notak, jsem těžký, polož mě." úplně to ignoroval. "Liame!" udeřil jsem ho do hrudi.

"Ale noták..." protočil očima.

"Liame..." cedil jsem skzre zuby.

"Tak fajn, na chvíli." položil mě a šli jsme dál.

"Liame!" doběhly nás nějaké holky ve sportovním oblečení, s helmami na hlavách. Chvíli se vydýchávaly, a pak poprosily o fotku a autogram. Liam jim s úsměvem vyhověl a už si se mnou propletl prsty a byli jsme na odchodu, když v tom zase spustila. "Nialle, můžeme dostat i od tebe prosím?" udělala psí oči.

Tohle se sakra dlouho nestalo... Je to zvláštní, slyšet to.

"Určitě." usmál jsem se, vyfotili jsme se a podepsal jsem se jim vedle Liamova podpisu, na jejich kryty mobilů.

"Díky moc!" vtáhla mě do objetí, které jsem jí bez problémů opětoval. "A můžu mít otázku?" trapně se zasmála. Liam s přívětivým úsměvem přikývl. "Vy jste zase spolu? Jste rozkošní!"

"My..." začal Liam a podíval se na mě. Já však také nevěděl, jak na tom jsme. "Je to složité." dokončil větu.

"Aha." podívala se na něj podezřívavě. "My vás už dál nebudeme rušit." nastalo chvilkové ticho. "Není vám zima?" zasmála se a pak si zakryla pusu. "Pardon, omlouvám se, to bylo ode mě zlé..."

"Je nám zima." zasmál jsem se.

"Máme v hotelu bundy navíc, můžeme vám je půjčit." ukázala směrem, kde nejspíš leží onen hotel.

"Ne, to je dobrý, jdeme se zahřát."

"Tak fajn. Bacha ať nezmrznete. Je asi mínus deset." zamávala nám a odešla za svými kamarády.

"Ta byla milá." usmál jsem se.

"Nějak si na ni koukal." uchechtl se.

"Liame, přece bys nežárlil na holku! Ještě když není slavná a bohatá..." smál jsem se.

"A proč bych nemohl? Koukal jsi na ni jako na zákusek!" smál se a rozmachoval přitom rukama.

"Jediný sladký tvor široko daleko jsi ty!" za límec jsem si ho přitáhl do polibku.

"Výborně Nialle, budeš v novinách." uchechtl se.

"Proč?" zděsil jsem se.

"Slečna zákusek na nás už asi pět minut míří kamerou." přitáhl si mě do polibku a zmáčkl můj zadek.

"Liame!" vypískl jsem.

"Jsi úplně studený." ignoroval to. "Pojď, musíme si pohnout." propletl si se mnou prsty a pokračovali jsme k restauraci.

Trvalo to dlouho. Možná až příliš. Prsty mi pomalu fialověly, omrzaly mi řasy. Do toho začalo sněžit a foukat silný vítr, ale došli jsme.

"Díky Bohu!" vydechl jsem a svalil se na dřevěnou lavičku.

"Zdravím pánové, co vám mohu nabídnout?" mrkla na Liama servírka. Sevřela mě závist.

"Něco teplého." usmál se na ni.

"Hned to bude." uchechtla se a zmizela za nějakými dveřmi.

"Noták, přestaň se klepat." objal mě.

"Mě je fakt strašná zima. Jakto, že jsi stále teplý?" natiskl jsem se na něj a on mě objal paží.

"Nevím. Prostě to tak je."

Hned na to, co nám ona servírka donesla teplý čaj s lístečkem, na němž bylo telefonní číslo, jsem se naštval. Před jejímy zraky jsem ho začal líbat a on se smál na celou hospodu, až se za námi několik lidí otočilo. Ona pak celá rudá odešla.

"Ni, co to mělo znamenat?" políbil mě na nos.

"Nic." pokrčil jsem rameny.

Můj drahý Liame. Miluju tě a jsi můj. Respektuj to prosím, budu si tě hlídat.

"Tak nic?" nadzvedl obočí. "Já bych to nazval žárlivostí." egoisticky se uchechtl.

"Možná." zašeptal jsem. Vyschlo mi v krku a mozek se mnou najednou nechtěl spolupracovat. Jako by si řekl, že tohle je práce čistě pro srdce.

"Miluješ mě." konstatoval.

"Ne." zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Nesmím mu to říct...

"Ale ano, miluješ mě." smál se. Byl o tom přesvědčený a taky s jistotou věděl, že mu to neřeknu, ale to se mýlil.

"Ano, miluju tě." vydechl jsem. V tu chvíli se přestal smát.

"N-"

"Miluju tě Liame. Celou dobu. I když jsme nebyli spolu. Miluju tě."

Nedokázal jsem to v sobě udržet a tohle mi přišla jako vhodná chvíle. Chtěl jsem mu to říct. A vím, že bych toho mohl litovat.

"Myslíš to vážně?" otočil mou tvář tak, abych se mu mohl dívat do očí, ve kterých se to hemžilo jiskrami.

"Ano. Vážně tě miluju."