You really believed?

Část 54.

Po tom, co jsme prošli křížovým výslechem jsme se dostali do naší oblíbené restaurace. Objednali jsme si jídlo, ale vládlo mezi námi ticho.

"Co jsem řekl špatně?" pípl jsem neslyšně.

"Chceš rodinu? Se mnou?" ani se neobtěžoval mi to říct mile. Je to od něj odporné. Jak to může říct tak klidně? Tak znechuceně?

"Ano. Jasně, že ano. Miluju tě a chtěl bych rodinu. Musí to být úžasné, vychovat dítě a dívat se na to, jak roste a na jeho úspěchy... Na to jak se mu daří a jak je silné a zvládá složité situace." usmál jsem se.

"Nezmínil ses." sklopil pohled.

"Nechtěl jsem to ještě řešit. Ještě na to sám nejsem připravený. Nevím, jak se cítíš ty, ale já bych si na to ještě netroufl." zasmál jsem se. Snažil jsem se být milý.

"Nialle, já nechci dítě." pronesl stísněně.

"Nemusíme si ho pořizovat teď-"

"Neplánuju v budoucnosti dítě." zastavil mě. Ve svých očích jsem cítil slzy.

"Cože?" popotáhl jsem.

"Nialle, vážně jsem o tom nepřemýšlel. S malým Bearem to bylo také hodně složité. Opravdu moc hodně. Není to tak jednoduché a nejspíš to není nic pro mě. Nechci dítě. Alespoň zatím." povzdechl si. Věděl, že mi tím ubližuje. Ale nemohl si to nechat pro sebe. Tohle je důležité. Je to neodložitelné.

"Li..." snažil jsem se zahnat slzy. Vždycky když mi bylo zle, tak jsem se uklidňoval tím, že až budu velký, budu mít miminko nebo dítě. Budu ho chránit před světem a milovat ho více než cokoli jiného. Bylo tady pro mě, i když nikdy neexistovalo. Už teď ho miluju. A to ani nevím, jestli nějaké bude. Tedy bude, ale nevím, jestli s Liamem.

"Ni, mrzí mě to. Udělal bych pro tebe všechno. Ale tohle je moc. Dítě je moc... Pochop, já pořád cestuju, pořád mám hodně práce a nemám na to čas. Já tě miluju, ale nevím, jestli bych dokázal milovat ještě někoho tak moc jako tebe. Co kdybych to dítě nemiloval dost? Co by z něj potom bylo?" začal se strachovat.

"Liame, já tě nechápu! První mi tu říkáš, že nechceš dítě a teď říkáš, že je to proto, aby se necítilo nemilované? Tak kde je sakra pravda!?" vyjekl jsem.

"Nialle..." byl vyděšený. Neměl tušení, co to pro mě znamená a teď to zjistil. Už ví, že to není jen nějaká bezvýznamná věc. "Já bych prostě nebyl dobrý rodič." vydechl nakonec. Brada mi spadla až někde k zemi.

On si myslí, že by nebyl dobrý rodič? Že by nedokázal vychovat naše dítě? Myslí si, že je to něco nemožného? Jak ho to napadlo? Je úžasný! O Luku se staral skvěle. Ono pes a dítě není až takový rozdíl. Oba neumí mluvit, musí se krmit a nesmíme je nechat, aby si ublížili. Opravdu to není až tak složité... Zvládli bychom to. Nebyli bychom na to sami.

"Liame, co to plácáš? Vždyť to není složité." zasmál jsem se.

"Nialle, nechápeš to. Nebyl bych dobrý otec." snažil se mě přesvědčit.

"Liame, já bych ti pomohl." stále jsem jen nevěřícně hleděl.

"Nialle, já nechci dítě." zakroutil záporně hlavou.

"Liame, dítě není až tak velká starost-"

"Ne, nechci dítě, vážně-"

"Ale noták, vždyť-"

"Nialle ne!" zahřměl. "Nikdy nebudu mít dítě." prskl až se na nás všichni otočili.

"Ale Li-"

"Nikdy!"

Přísahám, že jsem se snad nikdy necítil hůře. Slzy se samy válely dolů. Utekl mi téměř neslyšný vzlyk a já se prudce zvedl od stolu. S posledním bolestným pohledem jsem se k němu otočil zády a vydal se pryč. Co nejdál od něj a od bolesti, kterou mi způsobil.

Slunce zmizelo za mraky a počasí se ochladilo. Vypadalo to na déšť. Jako by si ze mě někdo nahoře dělal legraci. Vydal jsem se kamkoliv. Chtěl jsem jít za rodiči, ale netrefil bych tam. Proto jsem se vydal k Shawnovi. Cesta byla dlouhá a vítr silnější než kdy dřív. Začalo hřmít a blýskat se. Zaklepal jsem na dveře a čekal, jestli se ozve.

Moment, co když je i tam Dove!?

Už jsem se otáčel k rychlému odchodu, ale Shawn otevřel.

"Ahoj Ni." malinko se na mě usmál. Stál tam v bílém županu a jsem si jist, že pod ním měl jen boxerky.

"Ahoj." otočil jsem se k němu. V tu ránu začalo pršet.

"Pojď dovnitř, jestli chceš." otevřel mi dveře.

"Já vás nechci rušit." zavrtěl jsem hlavou.

"Tak proč jsi sem šel?"

"Je to složitější, mě nedošlo, že tu máš Dove."

"Není doma."