You really believed?

Část 7.

To ne... Já... Tohle nezvládnu. Já přece patřím Liamovi. Jsem jeho! Ale vlastně nejsem... Já ho ale miluju. Cítím se být jeho. Políbí mě? Asi bych to chtěl. Chtěl bych cítít rty na těch svých. Zase zažít ten pocit, připomenout si, jaké to je. Moc bych to chtěl. Proč nic nedělá?

"Vadí ti to?" zašeptal a já cítil, jak pohledem skenuje mou tvář.

"Asi ne." usmál jsem se.

Přibližoval se blíž, já se ale nehnul. Jako bych v sobě měl blok. Moc jsem to chtěl, ale cítil jsem se jako vězeň... Pořád v mé hlavě létaly myšlenky, jak jsem Liamův a nesmím ho podvést.

Shawn se pomaličku přibližoval a čekal na mou reakci. Já se bál. Že si ten pocit zase zamiluju a bude to bolet mnohem víc, protože nemám rty, které bych mohl líbat. A proto, když byl možná milimetry od mých rtů, jsem uhnul. Jak tělem, tak pohledem.

"Shawne, omlouvám se." pípl jsem.

"To nic." usmál se. "Já to tak nějak čekal." podíval se na mě. "Nialle, uklidni se. Říkal jsem, že neudělám nic, co by se ti nelíbilo." mrkl na mě. Já se ale uklidnit nemohl. Všechny myšlenky a pocity, které byly zakopané hluboko ve mě vyplavaly na povrch. Už jsme zastavovali, když jsem na svých tvářích cítil slzy.

Jak moc mi chybí... Jeho úsměv a zářící oči. Vůně a jeho rty. To, jak se mě dotýkal, jak se nebál, že by mi mohl ublížit. Láska, kterou jsem si myslel, že ke mně chová...

"Prosím pane-" otevřel mi dveře, abych mohl vystoupit. Když si ale všiml mých slz, při odchodu mě rychle strhl k sobě to objetí. "Nialle, promiň mi to... Moc se omlouvám. Tohle jsem nechtěl."

"Shawne..." pípl jsem. "Tak strašně to všechno bolí..." slova se ze mě sypala sama. "Hrozně mi chybí. Chci to všechno vrátit zpět, i když to bylo jen hrané. Jen..." vzlykal jsem. "Naposledy políbit jeho rty, chci jen poslední noc. Jen jednu. Nebo pár sekund." lidi okolo nás procházeli, ale Shawn je ignoroval. Úplně mě schoval u něj v náruči. "Já ho miluju..."

"Nialle, já vím, vím, že ho miluješ. Vím, že to bolí, ale nejsi na to sám. Máš mě, táty a přátele." políbil mě do vlasů. "Jsme tu s tebou, kdykoliv mi můžeš říct, najdu si pro tebe čas." stiskl mě pevněji. "Jsem tu s tebou."

Když se mi povedlo se uklidnit a všechno to zase v sobě pohřbít, ulevilo se mi. Už jsem se v tom přestal topit. "Děkuju a mrzí mě to."

"To nic, už je ti líp?" setřel mi slzy. Jen jsem přikývl. "Fajn, chceš jet domů?"

"Ne, přece jsme se přišli bavit." zasmál jsem se.

"Fajn, ale kdyby cokoliv, stačí říct a hned odjeme." propletl si se mnou prsty. Už mi to nevadilo, nepřipadal jsem si tak odtažitý. Na tváři jsem měl úsměv a poprvé za tak dlouho dobu jsem se cítil volný. Tedy - v rámci možností.

"Shawne!" přiřítil se sem Charlie. "Nialle!" udivil se a vtáhl si mě do objetí.

"Charlesi?" přišel Ed. "Prcku!?" zasmál se a taky mě objal. "Nazdar Shawne!" všichni byli šťastní. Shawn omotal ruku okolo mých ramen a šli jsme na bar.

"Co si dáš?" políbil mě na spánek.

"Budu pít tak, abych si vše pamatoval." zasmál jsem se.

"Když myslíš..." něco naobjednával a šli jsme do boxu za klukama. Dlouho jsme si povídali, mě už v krvi koloval alkohol. A pak jsem ho zahlédl, jak se vleče s tou svou courou Meredith.

"Ni? Kam to koukáš?" zasmál se Shawn a podíval, kam směřuje můj pohled. "No to snad ne..." zabrblal. V očích mě štípaly slzy. "Ni, podívej se na mě." poslechl jsem. "Noták, dneska už žádné slzy." setřel mi je.

"Shawne?" pípl jsem. "Zavři oči." přikázal jsem mu. Poslechl. Přiblížil jsem se k jeho rtům. Chtěl jsem to, byl jsem si jistý. "Nebude ti to vadit?" hypnotizoval jsem jeho rty pohledem. Záporně kývl a já se přiblížil ještě blíž. Cítil jsem jeho dech. Zavřel jsem oči. "Tak mě polib." okamžitě umístil svou ruku na mou tvář a já těma svýma sjel na jeho hruď. Nečekal ani chvíli a přitiskl své rty na ty mé. Byl opatrný, opravdu byl nejistý, ale já ne. Přesně jsem věděl, že tohle chci. Z polibku se stalo líbání.