BOJ vs BOJ ✔

15. Odjezd

Seth

Zbývá pět hodin do odjezdu na letiště, já sedím v obýváku, na nohách položený laptop a projíždím internet. Ne že bych hledal něco konkrétního, spíš jen tak brouzdám a nervózně čekám, kdy se rozezvučí zvonek a přijde Advin s papírama pro Elis. Ještě před dvěma dny, kdy jsme spolu sepisovali novou závěť tvrdil, že je vše na dobré cestě a do odjezdu to stoprocentně bude mít. A teď, vteřinovka běhá kol dokola jako splašená a on nikde. Co mu může tak dlouho trvat? Vždyť má známých tři prdelky a vyřizoval složitější věci, než je zařídit pobyt pro jednu bezproblémovou holku. Vrtá mi hlavou.

Ha, narazil jsem na stránku, kde rozebírají můj nadcházející zápas. Už jen nad titulkem, pukám smíchy.

Neporazitelný Seth O'Neill míří do Irska!

Neporazitelný, každý je, jen já mám to štěstí, že v mojí váhové kategorii prostě nemám soupeře. Ale tenhle, jakže se to jmenuje? Maxim Komorskij. Tenhle Maxim, už jenom z videí, na která jsme koukali s Petem a trenérem, musím uznat, že tohle teda bude boj. Tak jako pokaždé jsme sledovali nejdřív zápasy, kde vyhrál. Všímali si jednotlivých chvatů, obratů, chování a hledali co je ten důvod, proč vyhrál. Poté jsme pouštěli videa s jeho prohrami a dělali to samé. Hledali to, co na něj platí. A jak to tak vypadá, je slabej na pravou stranu a na zemi mu to taky moc nejde. Takže instrukce od trenéra jsou jasné. Doprava a na zem.

V rychlosti přelítávám očima článek, i jména ostatních účastníků celého večera. Celkem bude pět soubojů a na konci jako perlička souboj žen. I když tenhle sport miluju, na ženský se dívat nemusím. Vadí mi, když se ta něžná stvoření jedním mávnutím změní na rozběsněné bestie, které si nic nedarují. Ne, to opravdu vidět nemusím. Ostatně v tu dobu už budu zalezlý někde ve sprše a budu se připravovat na cestu do hotelu.

„Ahoj Sethe!" promlouvá udýchaný hlas za mnou. Vypadá to, jakoby celou cestu běžel, ale já vím, že jen vystoupil z auta a zrychlený dech je spíš následkem jeho nervozity.

„Máš?" Ignoruju jeho pozdrav a hned k němu natáčím celé své tělo.

„Jo!" Zamává mi štosem papírů před obličejem. „Mám to všechno."

Odkládám laptop na stolek a beru si od usazujícího se Advina to, co má v ruce. Listuji papír po papíru, zběžně čtu úřední dokumenty a spokojeně si pobrukuju.

„Skvělý! Vroubek sis vyžehlil!" Dávám mu lehký pohlavek. Můžu si to k němu dovolit, je to kluk jen o rok a půl starší, a když zrovna nedělá takové kraviny, jako je prozrazovat detaily mých věcí otci, je prima.

„Přivezeš jí už teď?"

„Rád bych, ale nevím, jak to má v práci." Vstávám, z šuplíku vytahuji desky, do kterých všechny dokumenty rovnám a pak je ukládám do svého zavazadla.

„Kopie doufám máš?" Zvedám oči od kufru a kouknu na Advina.

„Jasně že mám. Nelítal jsem kolem toho tak dlouho jen proto, aby se to teď ztratilo." Zakroutí hlavou nad mou poznámkou. Je jasné, že si dělá kopie. Dokonce dvě, jak ho znám. Jedny má zamčené v trezoru a druhé založené v kartotéce, kde mám spešl místo.

„Nazdar Advi! Sethe odjezd, je tu taxi." Nakoukne do obýváku Pete.

„Jo, už jdu" houknu na něj přes rameno.

„Advi dík a kdyby bylo potřeba, spoléhám na tebe. Já tady tu holku potřebuju, ať se děje co se děje!"

„Beru na vědomí. Šťastnou cestu." Poplácá mě po zádech a míří ke dveřím. Tam ale jdu i já. Zkontroluji, jestli mám všechno, vezmu můj osobní kufr za rukojeť a jdu k čekajícímu taxíku, do kterého už stačil Pete naskládat ostatní zavazadla. To hodím k ostatním, mávnu na Helen, která se objevila ve dveřích a když na mě pozvedne obočí, vydávám se k ní. Obejmu jí, zatímco ona mi přeje štěstí. Pak už jen nasedám k Petovi a necháváme se odvést na letiště.

***

V Dublinu nás vítá déšť. Ono celkově je tady nevlídné počasí. Proto se rychle klidíme na hotel. Zítra je povinné vážení a pozítří samotný zápas. Tak jako pokaždé se snažím nic moc nedělat. Kufr postavím vedle skříně a plácnu sebou do postele. Zavřu oči a vidím Eli. Bože, to černé prádlo jí tak slušelo. Ano, jí slušelo a mě rajcovalo, což není zrovna vhodné připomínat, vzhledem k tomu, že jsem chtěl být v klidu. Jinak tu dietu, kterou nám naordinovanou nedodržím. A já musím, cítím se potom plný síly a energie, ač to zní možná nelogicky. Zvedám se tedy zpět na nohy a dávám se do vybalování nezbytných věcí. Co moc nepotřebuji, nechávám v kufru. Jsem na pokoji sám, tak si můžu dělat co chci.

„Sethe!" Bouchá mi na dveře Max. „Sethe, nezapomeň na večer." Opakuje už k mému obličeji.

„A zapomněl jsem někdy?" Zvedám na něj obočí a při tom se vysvlékám. Jen něco zamrmlá a odchází pryč. Chci zavřít dveře, abych se konečně převléknul, ale rozráží je Petova ruka.

„Co zas?" Zeptám se nevrle a ustupuji ode dveří. Pete vpadne dovnitř, sedne si na postel a pozoruje mě. Kdybych nevěděl, že je na holky, myslel bych si pravý opak.

„Nebude ti vadit, když se oblíknu, že ne?" Přehodím přes hlavu triko a skryju tak svou hruď, na které byly zapíchnuté jeho oči.

„Já na tebe nekoukám." Dušuje se Pete, ale tváře mu podivně zčervenají. „Tak dobře, koukám na tebe" přiznává, „ale nemysli si něco špatnýho, já jen... vždycky si představuju, jakej bych byl já, kdyby se to tenkrát tak nepodělalo."

„Skvělej Pete, skvělej, občas se podívej do zrcadla. Vypadáš dobře. A proč tady vlastně jsi?"

„Jo, proč tady vlastně jsem. No, zjistil jsem z dobře informovanýho zdroje, že Eli bude mít v neděli službu. Bude v práci až do šesti do večera."

„Tak to je dobrý ne?" Sedám naproti němu, vytahuju z tašky laptop. Přesně takhle jsem si to představoval. Ona bude v práci a najednou se tam zcela nečekaně objevím já. Vpadne mi do náruče, dá ten nejsladší polibek na světě a pak si mě odvede k sobě domů. Jen doufám, že bydlí sama. Na to jsem se jí nějak zapomněl zeptat. Ale co, kdyby ne, tak půjdeme někam na hotel, protože jí budu chtít mít jen sám pro sebe. Jo, přesně takhle to bude. Bude jen moje, celou, celičkou noc.