BOJ vs BOJ ✔

20. Vážně?

Elis

Po ranním sexu se Sethem, báječnému obědu v malé hospůdce blízko Staromáku a hodně dlouhé procházce po staré Praze jsem nakonec skončila s mojí blízkou kamarádkou Ivetou v kavárně. Čekám tu na ní, jelikož jen co přišla, hodila kabelku na koženou sedačku a zmizela na toaletě. Ale tak to dělá vždycky.

Směju se, jen co jí vidím kousek ode dveří, jak si upravuje svoje až příliš krátké a těsné triko. Ivet na sebe vždy uměla upoutat pozornost. Takže ještě než opustí zadní prostor kavárny, smyslně odhodí svojí hřívu na záda, upírá se její pohled na jednoho mladíka, který sedí a hledí na ní jak na svatej obrázek.

„Vidělas toho kluka vzadu?" Říká polohlasně tak metr od stolu.

„Líbí se mi, asi do něj půjdu." Pokrčí nedbale rameny, pomalu se souká naproti mně a očima při tom naznačuje směr, odkud přišla.

„Jo, viděla a myslím, že je z tebe dost tvrdej!" Zašeptám, aby mě nikdo jiný neměl šanci slyšet, jelikož nejsem zase tak odvážná, abych takhle mluvila na veřejnosti. Ale s Ivet je to vždycky trošku jiný.

„Jo, všimla jsem si, jak to tam má naducaný."

„Ivet!" Zhrozím se. Pro tuhle holku prostě není nic svatý. Několik let řidičky taxíku jí úplně zkazilo.

„Hele, ale balit ho můžeš jindy, teď jsi tady se mnou a já s tebou potřebuju něco nutně probrat." Upozorňuju, jelikož se mi vůbec nelíbí představa, že mi za chvíli může klíďo píďo zdrhnout.

„Jo, jo, jo, povídej, co máš na srdci? Setha, že jo?" Stáčí aspoň na chvíli oči mým směrem.

„Jo, Setha a nevím, jestli jsem nejednala unáhleně. Čím víc nad tím přemýšlím, tím jsem víc ztracená. Co když to nevyjde, nechci se zase spálit, jako s Petrem."

„Eliško, copak jsi mu slíbila?"

„Já..." Už jí chci říct, že jsem kývla na stěhování, když vidím, jak se objekt jejího zájmu zvedá, koukne naším směrem a chce odejít. Jenže váhá. „Vydrž chvilku!" Nakloním se k Ivetě a jdu za ním. V rychlosti mu naškrábu Ivetino číslo na ubrousek a zeptám se na jeho jméno. Pak se spokojeně odebíráme každý na jinou stranu. On ke dveřím, já za vykulenou Ivetou.

„Jmenuje se Martin a moc rád by tě poznal. Brzo zavolá." Dosedám na původní místo. Teď mi bude konečně věnovat plnou pozornost, když jsem  udělala dobrej skutek.

„Díky a promiň, ale něco mě na něm upoutalo a já..."

„Dobrý, ale teď už se mi věnuj prosím, nemám moc času."

„Ok, takže o co jde?"

A tak pouštím slova z mých úst a poprvé nahlas říkám moje pochyby. Když se na to podívám z nadhledu, vypadá to totiž příšerně. Ivet poslouchá, občas se napije z hrnečku a já mezitím ukusuju medovník, který mám před sebou. Musím vypadat směšně, když se soustem na vidličce několik minut mávám ve vzduchu, jako kdybych potřebovala, aby vychladlo, než ho strčím do pusy. A než ho pořádně pokoušu, i když to není potřeba, jelikož se přímo rozpouští na jazyku, už melu dál.

„Eli!" Brzdí mě Iveta. „Miluješ ho?"

„Co?"

„No jestli ho miluješ?" Ptá se mě znova a já jen tiše přikývnu. „Tak co řešíš? Drží tě tady něco kromě rodiny? Nedrží. Co na tom, že se znáte chvilku, jak je vidět, skočili jste do toho oba po hlavě, ale koukej. Nechal ti udělat všechny papíry, abys tam mohla být, přiletěl za tebou, domluvil to s primářem. Nad čím váháš? Nikdy není nic stoprocentní. A když budeš nad vším přemýšlet, neuděláš nikdy nic a budeš si to potom vyčítat. Pokud si s ním dokážeš představit aspoň rok života, jdi do toho. Uvidíš, že to bude stát za to!"

Pohladí mě po ruce, kterou ani nevím kdy, překryla tou svojí. Má pravdu, moc přemýšlím. Místo toho, abych byla ráda, že je všechno tak jednoduché, hledám problémy.

„Máš pravdu" přiznávám i Ivetě. „Moc si to beru."

„Super, takže jeden problém jsme vyřešily, co tam máš dál?"

„Byt." Odpovídám s úsměvem na rtech, protože to je další bod na pomyslném seznamu toho, co mě trápí.

„Prodat, nebo pronajmout?"

„Nechci ho prodat, kam bych dala všechny věci a co když to..."

„Ne, takhle nemluv!" vyjede na mě Iveta. „Vyjde to, mysli pozitivně."

„Dobrá, takže ho chci pronajmout. Jenže odjíždíme už za tři dny. To nestihnu nikoho sehnat." Rozmáchnu nešťastně ruce.

„Podceňuješ svojí dobrou kamarádku Eliško! Dej mi pět minut!" Mrká na mě a pomalu se zvedá. „Jo a dala bych si ještě ten jahodový koláč." Prohodí jen tak, ještě než opustí boxík, v kterém sedíme.

Sleduji její štíhlou postavu, jak se už s telefonem u ucha hrne ven, a přemýšlím, jak by bylo fain, pokud by skutečně někoho našla. Bylo by to sice šíleně rychlé, ale což.

„Jahodový koláč a ještě jednou medovník prosím." Hlásím obsluze, která se u mě objevila.

„A na pití si ještě budete něco přát?" Sbírá prázdné hrnky od kafe a já přemýšlím, zda ještě vůbec něco chci.

„Ani ne, děkuji." Mírně se pousměji.

Ještě než stačí dorazit Iveta, máme na stole novou várku cukru. Nečekám na ní, pouštím se do medovníku a tentokrát si ho chci pořádně vychutnat. Slastně zavírám oči a napadá mě, co já vlastně budu v americe dělat? Do nemocnice jít nemůžu, na to bych potřebovala nejspíš nějaké přezkoušení, či dokonce nějaký rok na jejich škole a nic jinýho neumím. Hlídat děti? Nejsem na to ve svých sedmadvaceti moc stará? Dělat hospodyni místo Helen? To asi těžko. Třeba mě nechá občas uvařit, ale jinak starost o barák zůstane na ní. Seth by jí určitě nepustil. A jaký to vůbec bude žít v tak velkým baráku s vědomím, že dole je ochranka a Helen?

„Mám dobrou zprávu!" Ruší mě Iveta, která žuchne na své místo.

„Poslouchám."

„Mojí kolegyně dcera by se chtěla osamostatnit. Je to dvaadvacetiletá slušná holka. Nemusíš se bát, znám jí osobně. Studuje vejšku, chodí tři roky s klukem a dám za ní ruku do ohně, že byt zůstane v tom stavu, v jakým je. Jen, budou hlavní roli hrát peníze. Sice chodí na brigádu, ale znáš to." Ušklíbne se na mě.

„O penězích jsem popravdě nepřemýšlela, ale když se na to tak podívám, tak zadarmo jí to taky nechci nechávat. Co takhle tisícovka měsíčně navíc? To by jí nezruinovalo a já bych aspoň něco měla."

„Ty vole tisícovka? Eliško, nejsi z nějakýho levnýho kraje? Řeknu jí dva a půl. I tak to vezme všema deseti. Tak já jí jdu zavolat." Vyhrkne na mě a už mačká kontakt na telefonu. Po chvilce sype z rukávu všechny potřebné informace a její úsměv mi prozrazuje, že to opravdu berou. Když zavěsí, oznámí mi, že na zítra mám sjednanou schůzku s tou mladou, Klárou a dohodneme vše potřebné. Připadám si jak v kanceláři s hyperaktivní sekretářkou.

Domů se dostávám až kolem deváté. Nestačím ani zamknout dveře, natož si zout boty a už mám kolem pasu omotané Sethovo ruce, které tak příjemně hřejí.