BOJ vs BOJ ✔

19. Primář

Seth

Může být chlap šťastnější, než jsem já?

Ne, nemůže, protože jenom já mám po svém boku tu nejúžasnější ženu na světě, svojí Elis. Včera jsem jí požádal, aby se mnou odletěla do New Yorku a bydlela se mnou, v mé nechutně velké vile. Smála se jako blázínek, až jí tekly slzy. Ale souhlasila. Teda souhlasila, ale měla obavu, jak na to budou koukat v práci, když tam nakluše a jen tak jim předá výpověď s tím, že chce skončit okamžitě. Řekl jsem jí, že když to nezkusí, nebude to vědět.

Takže teď sedíme v metru a jedeme do práce. Elis jede do práce, já jedu s ní. Neříkám, že tohle brzké ranní vstávání mi bylo příjemné, ale co se dalo dělat. Sám do nemocnice netrefím a volat kvůli jednomu dni Peta, na to jsem neměl srdce. Psal, jak jeho máma brečela radostí, když se objevil doma.

Než se stačím smířit s tím, že jsem vzhůru, vystupujeme z metra a míříme na Elisino oddělení. Jsem usazen do vcelku pohodlného křesla na sesterně a ujištěn, že mám čekat. Elis mizí v šatně kdesi na chodbě a po chvilce přichází převlečená do sesterského stejnokroje. Vypadá v něm úžasně. A pak nastává docela dlouhá doba, kdy se cítím sám, ačkoliv je kolem mě několik hezkých ženských. Ale mají práci.

Uběhly asi dvě hodiny, kdy jsem průběžně pospával anebo sledoval pobíhající nemocniční personál, když si za mnou přišla Elis pro podporu.

„Tak, drž mi ruce, jdu na to." Dívá se do mých očí, chytá jednu dlaň a já můžu cítit, jak se nepatrně klepe. Přehlížím její přeřeknutí a přitahuji si jí k sobě.

„Hodně štěstí zlato!" Políbím jí.

Zhluboka vydechne, otočí se a s kusem papíru v ruce jde za vrchní sestrou. Sleduji jí celou dobu, její božsky se kroutící prdelku, než se za ní zavřou dveře. Až pak si znova sedám, lokty zapírám o stehna a kloním hlavu. Co když jí nepustí? Co když si to nakonec rozmyslí? Co pak?

„Musím za primářem" vytrhává mě Elis z přemýšlení. Ani jsem si nevšimnul, že už je tady.

„Co?" Vzhlédnu k ní.

„Musím za primářem." Zopakuje mi předešlou větu.

Odhodlaně se zvedám. „Jdu s tebou."

„Ne." Kroutí Elis hlavou, ale je to marný. Jak já se jednou pro něco rozhodnu...

Po chvilce to vzdává a odvádí mě někam na druhou stranu chodby. Klepe na dveře a už oba vstupujeme. Pozdravíme a muž sedící v bílém plášti za stolem na nás pohlédne. Elis mu něco říká, pak jde k němu, pokládá před něj výpověď, kterou on ihned přejíždí očima. Kéž bych jim tak rozuměl, protože už se zase o něčem vybavují. Nudím se, takže zkoumám celou pracovnu, nebo kancelář, kde na stěnách visí nespočet plakátů a na policích je množství knih.

„Sethe!" Otáčí se na mě Elis.

„Seth? Seth O'Neill ?" Nakloní se muž v bílém, aby přes Elis viděl a nevěřícně se na mě dívá. Zvednu obočí a přikývnu.

„Vy jste ten zápasník MMA! Bože, v sobotu jsem vás sledoval. To byl skvělý zápas!" Říká plynnou angličtinou, vstává a přechází ke mně. Elis jen zmateně kouká. Asi něco z toho pochopila. Primář dojde až ke mně, podává mi ruku, kterou přijímám, a poté mě vyzívá k sednutí do křesla, u kterého stále stojí zaražená Eli. Tu po chvilce posílá pryč a tak zůstáváme sami dva.

Po dobré hodince, kdy jsme s Karlem probrali snad všechno a já zjistil, že je to vcelku prima chlap vycházím ven s podepsanou výpovědí v ruce. Potkávám se zrovna s Elis, která opět nese malý uzlíček v náručí. Se zalíbením se na ní podívám a zamávám před ní tím kouskem podepsaného papíru. Oči se jí rozzáří, nahýbá se ke mně a dává mi pusu.

Poté už den utíká rychle, jelikož je tu Elis jen do dvou odpoledne. Loučím se se všema, kteří se mnou měli celý den trpělivost, a poté už odcházíme pryč. Cestou domů se stavujeme v restauraci na pozdní oběd. Eli vybírá takovou, v které nebude moc lidí, což je sice v Praze trošku problém, ale našli jsme jednu hotelovou. Jsou tu velké kulaté stoly, s dlouhými ubrusy, kde uprostřed stojí váza s lučními kvítky. Působí to velice romanticky. Objednáváme si každý podle svého a dobu, než nám jídlo připraví, vyplňujeme zamilovanými pohledy.

„Jsem rád, že to Karel podepsal."

Eli se uchechne. „Asi se bál, že mu dáš ránu."

Zamračím se na ní, ale vzápětí rty roztáhnu do úsměvu při té představě.

„Ne, to bych si nedovolil. Jen jsme si povídali o sportu." Rozhodím rukama, ale vzápětí to musím Elis říct trošku jinými slovy. Nevadí, aspoň se zase něco novýho naučí.

Podvečer trávím doma sám. Elis šla na hodinu angličtiny a i když jsem jí tam chtěl doprovodit a počkat na ní, nakonec jsem naznal, že to není nejlepší nápad. Ležím tedy natažený na sedačce a v ruce mám ovladač od televize, s kterým přepínám jeden program za druhým. Nakonec kotvím u sportu, jak jinak. Dávají nějaké zápasy v boxu, tak alespoň obkoukám techniku úderů.

„Sethe, zlato, pojď do ložnice!" Cítím drobnou ruku na mém rameni.

„Sethe."

Otevírám oči na malinkatou škvírku a zvedám se. Všude je tma, jen zvenku dopadá trocha světla od pouliční lampy. Přecházím do ložnice, kde už chci padnout do postele, ale jsem ještě zastaven. Stojím tedy a Elis mě vysvléká. Pak už nevím nic.