BOJ vs BOJ ✔

7. Sžíravé myšlenky

Elis

Když konečně něco kolem desáté dopolední zůstávám sama, trávím ještě nějaký čas nicneděláním. I když, jak se to vezme. Přemýšlím. Začínají mě dohánět včerejší rozhodnutí. Ne že bych nebyla uvolněná od veškerého stresu, který se ve mně za tu chvíli od rozchodu nahromadil, ale když jsem se jednoho problému zbavila, vynořil se další. Vše se mi před očima míhá a já jako němý pozorovatel sleduji, jak mi bylo dobře. Celý den byl skvělý, ale to, co se odehrálo v hotelu, v noci a ráno, to jsem nebyla já. Nikdy jsem se takhle nechovala, jenže ani jsem nikdy necítila takovou přitažlivost k nějakému muži. Co na tom, že on je američan a já češka? Bylo to prostě silnější než já. Proto jsem mu podlehla, proto jsem udělala něco, co by za normální situace vůbec nebylo možné.

Lituji toho? Toť otázka.

Přecházím na malý balkon, usedám se sklenicí džusu v ruce do křesílka a sleduji newyorské panorama před sebou.

Ten chlap mě neskutečně přitahuje. Jako osoba, ne jeho peníze, s kterými prý může tapetovat. Ne, s ním si připadám sama sebou. Ničím nespoutaná, volná, sebevědomá, chtěná. Jo, to je ono. S Petrem už to nebylo ono. Milovali jsme se, ale ani na začátku jsem k němu necítila to, co cítím k Sethovi.

Sethovi, takové krásné milé jméno. Sedí k němu, tak jako ty jeho svaly, do kterých mě vždycky schoval a já se cítila v bezpečí. A to jeho tetování. Nikdy se mi nelíbilo, považovala jsem to za barbarství takhle si ničit tělo, ale u Setha jsem si mohla oči vykoukat. Působí na jeho kůži tak přirozeně, jakoby tam bylo od jeho samotného narození. Je dokonalé, a když jsem po něm přejížděla prsty, cítila jsem každé pírko z těch nádherných andělských křídel. Možná je to nemožné, ale já je vnímala.

Usmívám se nad svými myšlenkami a jsem ráda, že neumí mluvit, protože bych se za některé musela stydět. Třeba za ty, když vzpomínám, jak úžasný byl sex. Večer byl ještě takový poznávací, ale ten z rána, to bylo něco. Nejdřív v posteli a potom ve sprše. Bože můj, kdy já se naposled cítila utahaná z něčeho tak příjemného? Ten člověk to prostě umí a to čím to dělá...

„Slečno Dokoupilová? Slečno Dokoupilová, tady Irena."

Trhnu sebou a teprve až pak si uvědomím, že mě nemohl nikdo slyšet. Ne, moje myšlenky opravdu nemluví, i tak jdu ale otevřít celá červená.

„Dobrý den, copak se děje?" Nakukuji za dveře na Irenu.

„Eliško, uvolnilo se mi místo na projížďku po řece Hudson. Nechcete jet?"

Chvilku váhám, ale nakonec kývnu hlavou a jdu se rychle převléct. Tak jak mi sdělila Irena, za patnáct minut dole na recepci. Aspoň přijdu na jiné myšlenky a nebudu neustále hledat pro a proti svému rozhodnutí. Sice se s tím už nedá nic udělat, včerejšek nevrátím, ale i tak jsou mé myšlenky dosti sžíravé.

Výlet je nádherný. Sedím na vrchní palubě vyhlídkové lodi a i když se říká, že Hudson je nejšpinavější řeka, plavbu si užívám a raději hledím po okolí, než na vodu. Fouká slabý větřík, který cuchá mé neposedné vlasy, které ač jsou zapletené v copu, lítají kolem mé hlavy sem a tam. Ani mi nevadí, že tu se mnou není Pete. Nebo Seth? Je pravda, že od Peta bych se toho dozvěděla daleko víc, než by mi stačil přeložit Sethův slovník.

„Eliško, tak jak se vám líbí New York?" Přisedá si ke mně průvodkyně Irena. Je to žena jen o něco málo starší než já a tak využívá situace, jelikož má ve svém zájezdu lidi ve věku našich rodičů.

„Je to nádherné město s úžasnou historií." Podívám se jejím směrem, uhlazujíc si vlasy.

Zcela zbytečně.

„Taky se mi tady líbí." Přejede očima okolí a pak je sklopí k palubě.

„Vím, že mi do toho nic není Eliško, ale co ti muži, kteří s vámi jezdí. Kamarádi?"

Usměju se nad její otázkou a pak jen zvolna přikývnu. „Ano, kamarádi. Bez Peta bych se nedostala z letiště sem do hotelu a Seth přišel, jen protože si to musel Pete vyžehlit u své přítelkyně."

„Co jsem se s Petem bavila, tak město zná opravdu dobře a bylo na něm vidět, jak moc rád si zase povídá v rodném jazyce. Toho druhého jsem jenom zahlídla. Ale Milena, ta z té druhé cestovky po něm mlsně koukala a básnila celý večer. Nenechte si ho ukrást Eliško, k vám se hodí víc." Mrkne na mě a pomalu se zvedá.

„Nebojte, nenechám." Oplácím jí mrknutí a potom se zase zahledím na okolí řeky.

Vážně nás viděla spolu? Večer nebo ráno? Projíždí mou hlavou zase nesmyslné otázky, na které mi druhá, možná ta chytřejší část mozku odpovídá, že jsem přeci dospělá a je moje věc, s kým jsem a s kým ne.

„Vážení, za okamžik budeme vystupovat!" Ruší mě hlas Ireny, která upozorňuje všechny své ovečky. Rozhlížím se kolem sebe a opravdu, směřujeme ke kraji, kde je ne moc velké molo. Doufám, že vyváznu suchá.

Návštěva obchodního domu a jednoho z řetězců rychlého občerstvení a konečně můžeme nasednout do autobusu, který nás odváží zpátky na hotel. Máme to akorát na večeři. Jen se v pokoji převléknu do něčeho pohodlnějšího a už si v jídelně vychutnávám masové kuličky zasypané sýrem, s kopou extrémně štíhlých hranolek, zalitých dresinkem a spoustou zeleniny. A jelikož já jsem si v rychlíku žádné jídlo nekoupila, večeře ve mně zmizí jedna dvě. Rozloučím se s postarším manželským párem, který se mnou sedí u stolu, a vracím se celá přecpaná zpátky do pokoje. Tam se svalím na postel, líně se natáhnu na stolek pro ovladač televize, pustím jí a pak začíná vcelku dobrá zábava, najít mezi těmi třista padesáti osmi televizními kanály nějaký, co mě zaujme.