BOJ vs BOJ ✔

17. Nedělní překvapení

Seth

Vyhrál jsem. A cítím se naprosto skvěle. Chci ještě zavolat Elis, ale když mě Pete upozorňuje, kolik je hodin a že u nich je ještě o hodinu víc a ona ráno vstává brzy do práce, odcházím do sprchy a užívám si tu uvolňující pohodu. Vždycky jsem po vítězství nabitý energií, ale taky hrozně unavený. Je to trošku komplikované, ale ráno už bude všechno v pohodě.

„Sethe, chceš se rozložit na jednotlivý buňky, nebo chceš vypatlat všechnu vodu?" Kárá mě Pete, který za mnou přišel.

„No, jo, vždyť už lezu." Odpovídám, neochotně zastavuji vodu a vylézám ven, kde mi na těle přistává ručník, který po mě Pete hází. Uvazuji si ho kolem pasu, rukama uhlazuji vlasy dozadu a přecházím k umyvadlu. Přejedu rukou po zamlženém zrcadle a sleduji svůj obličej. Natržený ret a obočí už přestalo krvácet, přesto mi to Pete desinfikuje a přelepuje náplastí. Nemám to rád, stejně to na hotelu sundám, ale když to udělá Petovi radost...

Do postele padám zcela vyčerpán kolem půl třetí ráno. Ještě jsem se díval na celý zápas ze záznamu, to je moje taková neřest. Musím hned vidět, kde jsem udělal jakou chybu a kde jsem měl zareagovat jinak. Dokud mám vše v živé paměti a dokud jsem toho plný. Usínám však s úsměvem na rtech a myšlenkami na Elis.

Probouzí mě bušení na dveře. Pete. Narovnávám se na posteli, nohy nechávám spadnout na zem a nakřáplým hlasem mu oznamuju, že jsem vzhůru. Kdo by taky nebyl, když má takovýhle budíček.

„Máš hodinu Sethe, tak pospěš." Ozývá se zpoza dveří. Kouknu na telefon, zívnu a když zjistím, že už je půl jedenácté, neochotně se zvedám z postele a mířím do koupelny. Poté už jen házím věci do kufru, natahuji na sebe džíny, do kterých zastrkuji světle modrou košili a zapínám kožený pásek. Přes ramena přehazuji svetr, nasazuji si tmavé brýle, do ruky beru kabát a i s kufrem odcházím za Petem. Můj tým odletěl už ráno zpátky do New Yorku. Ochranku jsem poslal s ním, věřím, že v Evropě ji mít nemusím. Takže jsme zůstali sami dva.

Cesta na letiště i samotný let je v pohodě. Nikdo si mě extra nevšímá. I v Praze jde vše jako po másle. Zbývá nám ještě několik hodin, než se budeme moct vydat za Elis do nemocnice, takže mě Pete bere na malou procházku po městě. Je tu hezky, ale raději než s Petem bych se těmi kouzelnými uličkami toulal s Elis ruku v ruce.

Když se blíží pátá hodina, vracíme se pro zavazadla, která jsme měli v nějaké úschovně a vydáváme se metrem do nemocnice. Už se nemůžu dočkat. Jsem jak malé dítě, natěšené, nadšené.

„Ještě dvě stanice a budeme vystupovat." Naklání se ke mně Pete. Kývnu hlavou na souhlas a dál sleduji za okny míhající se černotu. Nevím proč, ale cesta metrem mě odmalička fascinuje.

Po vystoupení z metra se rozhlížím po okolí, až můj pohled padne na velkou budovu na druhé straně ulice. To už však Pete stojí na přechodu pro chodce. Rychle popojdu směrem k němu a postavím se mu po boku. Sklápím hlavu k zemi, snažíc se být neviditelný. Když o několik chvil později vstupujeme do té velké budovy, praští mě do nosu typický nemocniční pach, který zrovna moc nemusím. Na recepci se ptáme na cestu a pak výtahem vyjíždíme nahoru, do třetího patra. Tam potkáváme několik párů, které se nejspíš v nejbližší době rozrostou o nového člena. My se však musíme vydat na druhou stranu, tam, kde jsou dveře zavřené. Pete zkušeně zvoní na zvonek a něco mumlá do mluvítka. Dveře zabzučí a za nimi už na nás čeká mladá sestřička. Pete se s ní dává do řeči, zatímco já vyhlížím na chodbě svojí lásku. A netrvá to tak dlouho. Z jedněch dveří vychází Elis a v náručí svírá malý uzlíček. Je úžasná a neskutečně jí to sluší. Zůstávám stát s blaženým výrazem na tváři a nějak se nezmůžu ani na jedno slovo. Mám úplně vyražený dech.

„Eli" volá ta sestra vedle nás.

Elis zvedá hlavu od miminka a pohlédne směrem, odkud slyšela své jméno. Naše pohledy se střetávají. Na chvíli se zastavuje, ale pak jde rychlým krokem ke mně.

„Sethe!" Padá mi i s tím uzlíkem do náruče. Na chvíli si připadám, jako šťastný otec a uvnitř mě přejede velice příjemný pocit. Jednou, slibuji si. Objímám jí, dávám pusu do vlasů a poté, co jí ona kolegyně se smíchem odebere mimčo a jde s ním pryč, vyzvedávám Elis do výšky a líbám na její sladké rty. Bože, jak moc mi chyběla.

„Tak už toho nechte vy dvě hrdličky." Směje se Pete vedle nás a když pouštím Elis na zem, přitahuje si jí i on do náruče.

„Co tady děláte?" Ptá se Elis vcelku dobrou angličtinou a pohledem bloudí k našim kufrům.

„Přijel jsem si pro svou lásku" přitahuji si jí zase k sobě. Pohlédnu na hodiny, které visí nad námi a ptám se, zda už bude končit.

„Jen předám směnu a převléknu se." Překládá Pete. Tohle na ní bylo asi ještě moc složité. Sedáme tedy na lavičku, kufry stavíme hned vedle a čekáme. O pár minut později už k nám kráčí usměvavá Elis.

„Tak, kam půjdeme?" Spustí na nás zase anglicky.

„Moc dobře mluvíš" pochválím jí a pokládám ruku kolem jejího pasu.

„Díky zlato." Mrkne na mě a znova se ptá, kam že to vlastně půjdeme. Pete jí nejspíš odpovídá v češtině, protože když dojdeme před nemocnici, s každým z nás se rozloučí a mizí pryč.

„Tak a co my dva?"Natáčím si její tvář proti své, jen abych jí viděl do očí a na rty, které se tak hezky usmívají.

„My?" Povytáhne obočí, pak sebe a její rty se otřou o ty mé. „My pojedeme domů." I podruhé na mě mrkne, prsty zlehka přejede po ranách z včerejšího zápasu, než mě chytá za ruku, otáčí se a vydává směrem k metru, od kterého jsme s Petem přišli.