BOJ vs BOJ ✔

22. Konec

Elis

Nemůžu tomu uvěřit. Všemu. Sedím v letadle a stále na tváři cítím pusu od mámy a ségry a v duši jejich hřejivá slova, že lidé jsou si tak vzdálení, jaká je jejich vzdálenost od mobilního telefonu. Tvrdily mi, že nemůžou přijet, ale ti tři, Seth, Pete a Ivet se na mě domluvili. Proto taky musela jet Ivet pryč a my museli na letiště taxíkem. Ta potvora jela pro ty mé dvě potvory, které mě rozbrečely. Chytám Setha za ruku a pevně jí tisknu k sobě, je teď moje všechno. Můj přítel i moje rodina. Pozvedne brýle a s láskou v očích se na mě podívá.

„Miluju tě Elis a děkuju." Políbí mé rty a já cítím příjemné brněné v celém těle. Opírám si o jeho rameno hlavu a zavírám oči. Cesta je ještě hodně dlouhá.

Když se po více než půl dni dostáváme nad New York, přepadá mě zvláštní pocit. Tohle teď bude můj domov. Tady budu bydlet a žít.

„Můžeme zlato?" natáčí se na mě Seth, když většina pasažérů opustila palubu a my zůstali jako poslední. Kývnu a začínám se zvedat. Přes rameno přehazuji svou kabelku a o zbytek se starají kluci. Vycházím s rukou pevně drženou tou Sethovo a míříme úplně jinam, než jsem šla, když jsem přilétla poprvé. Ani si nestačím přečíst nápis na dveřích, když se ocitám v místnosti, která je za nimi. Je tam stůl, za nímž sedí muž v uniformě. Docela fešnej muž v uniformě.

„Zdravím pane O'Neill, jaká byla cesta?" Ptá se pomalu, takže mu stíhám rozumět. Odpovědí Setha je jen velký úsměv. Po chvilce, když mu podává všechny papíry, i ty moje mu říká: „ Skvělá, když máte..." A zbytek mu nerozumím. Ksakru, budu se muset ještě hodně učit, abych tu pitomou angličtinu zvládla.

Muž zkontroluje vše, co má v ruce, postupně se na nás podívá a poté je podá Sethovi zpět.

„Vítejte ve státech slečno!" Mrkne na mě.

„Děkuji." Pípnu, jelikož jsem ze všeho tak trošku mimo. Ale to už mu děkuje i Seth a všichni odcházíme pryč.

Zase je z něj bubák, který se schovává za slunečními brýlemi a kapucí od své mikiny. Ani nevím, kdy si jí vzal, když by měl mít kabát. Nejtepleji tady zrovna není. Kráčíme rovnou k východu a mě je divné, že nejdeme vyzvednout zavazadla.

„Pete, co kufry?" Otáčím se na něj dozadu, jelikož cupitá za námi a něco datluje do telefonu.

„To je dobrý Eliško, kluci je vyzvednou. Nemusíš mít strach." Zvedne oči od displeje.

„Ale já tam mám všechno." Nedám se.

„Klid, než dojedeme domů, už tam budou."

„Tak jo, no" kapituluju a otáčím se zpět dopředu, abych náhodou nezakopla.

Venku na nás čeká Sethovo auto, do kterého usedáme a necháváme se odvést domů. Domů, tak to teď budu říkat. Ta nechutně velká vila je můj domov. Nevím, jestli si na to po mém malém bytě zvyknu.

Když parkujeme před vchodem, všímám si jiného auta, z kterého kluci z ochranky vytahují naše kufry. Pete má jako vždy pravdu a mě padá šutr ze srdce. Seth jde hned k nim, něco s nimi domlouvá, načež oni jen přikyvují. Mně se zatím pod nohama radostně motá Pluto. To bude další věc, na kterou si budu muset zvyknout. Ne jen na Pluta, ale i na to, že nikdy nebudu v domě sama. I když pojede Seth pryč, vždycky tu někdo bude. Ochranka, Helen, nevím, jestli mám být ráda, nebo ne.

„Eli?" Přerušuje tok mých myšlenek Seth. „Půjdeme?"

„Jo, půjdeme." Chytám popruh své kabelky a dělám první krok. Jenže nedojdu daleko. Seth se těsně před vchodem zastavuje a je mu úplně jedno, že tím blokuje cestu i ostatním. Stahuje si mě do náručí, políbí na rty a poté se mi zahledí do očí. Je v nich taková naléhavost a hravost zároveň. Líbí se mi to.

„Vítej doma Eli!" Znovu se sklání k mým rtům.

Všechny své věci mám naskládané v jeho ložnici. Teda v naší ložnici. V šatně mi uvolnil celou jednu stranu, vyklidil komodu a tak si můžu v klidu vybalit své věci. Pete mě přemlouval, ať si odpočinu a udělám to později, ale já se necítím unavená. Navíc, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Ono toho stejně není moc, takže to jde celkem rychle. Jen je poskládám do komínků, pověsím na ramínka a uložím do komody. Něco odnesu do koupelny a mám hotovo. O kufry se později postará Seth. Poslední pohled, jak se mi to povedlo a jde se dolů. Helen už volala, že je jídlo. V rychlosti se ještě převlékám do pohodlného oblečení a už sbíhám schody do jídelny. Kluci sedí za stolem, ale nejedí. Čekají na mě.

„Nemuseli jste na mě čekat." Prohodím v češtině, než mi dojde, že mi rozumí akorát Pete. Snažím se to tedy přeložit, ale moc mi to nejde. Seth se na mě usměje, pohladí po ruce a pak se natáhne k příboru. Beztak má velký hlad a to jídlo vypadá úžasně.

Za okny je tma a já nemůžu usnout. Seth vedle mě potichu pochrupuje a spí jako miminko. Já se jen vrtím a nic z toho. To je určitě kvůli tomu, že jsem prospala téměř celý let. Vstávám a nejtišeji jak můžu, odcházím pryč. V kuchyni si natáčím sklenici vody a vydávám se zase zpět do patra. Nejdu ale do ložnice, mířím do místnosti hned vedle. Sedám do velkého ušákového křesla, které působí stejně pohodlně jako minule, očima přejíždím po nekonečných svazcích knih, až mi oči padnou na kulečník, kde se ve váze vyměnili růže za hortenzie. Nakláním hlavu a dumám, kde teď na konci listopadu sehnali živé, krásné rozkvetlé hortenzie. Miluju je, takže nelením, vstávám a jdu si k nich přivonět. Hladím jejich kvítky, jsou opravdu nádherné. Po chvilce se vracím do křesla, krčím nohy k tělu a konečně cítím, jak na mě padá únava.