BOJ vs BOJ ✔

24. Vánoční doba

Seth

Nikdy jsem z vánoc nedělal nic velkého, ale teď, když vidím nadšení Elis, z toho budou ty nejlepší vánoční svátky, které jsem kdy slavil. Cítím to. Když už jsme prošvihli Den díkuvzdání, v jehož čase jsme byli v česku, udělám teď vše, co budu moct. Přeci jen to jsou naše první společné svátky. Jenže, v půli února mám další zápas, což je coby kamenem dohodil a s frekvencí tréninků toho moc okolo nestíhám. Na valnou většinu vánočních nákupů tak jezdí s Elis Pete. Moje kreditní karta je jí plně k dospozici, i když Pete po prvním nákupu říkal, že se drží až moc při zemi. Oponoval jsem mu, že je jen rozumná. No, jsem zvědavý, s čím přijedou dneska.

Zastavuji vodu ve sprše, lezu ven, kde se motám do ručníku a po utření obličeje a vlasů vycházím ven, do ložnice.

„Překvapení!" Skáče mi do náruče Eli, oblečená v zelených legínách, červeném triku a santovské čepici. Mám co dělat, abych jí rychle popadl za zadek a chytil tak, že neskončíme ani jeden na zemi. Pár otoček, přešlápnutí a mám to. Ztracená rovnováha nalezena. To už se oba smějeme od ucha k uchu.

„Co se to na mě přisálo za vánoční klíště?" Kloním hlavu k pravé straně.

„Vánoční co?" Dívá se na mě nechápavě Eli a tak jí to vysvětluji trošku po svém. Jednou rukou naznačuji, že se jí chytám, zkřivým obličej do neurčitého tvaru a pak se pusou přisaji na její krk.

„Klíště, už vím, vánoční klíště!" Vydává ze sebe, zatímco se může potrhat smíchy.

Nechávám své názorné ukázky, přeci jenom nemusí tam mít maxi cucflek jen kvůli tomu, že neznala slovo klíště. Párkrát se s ní zatočím dokola a pak jí nechám po zádech padnout na postel. Jenže jak padá, padá i mě ručník, který byl omotaný kol pasu. Situace vypadá slibně, Eli kroutí hlavou ze strany na stranu, jakoby něco zvažovala, ale když se nad ní začínám naklánět, rychle se přetočí na bok a slézá dolů.

„Ne, ne, nic nebude. Něco jsem ti koupila. Malý před dárek." Plete slovíčka a směje se u toho. Padnul jsem totiž s naštvaným vrčením na postel a zapřený o lokty sleduji její počínání. Sklání se k jedné z kabel u dveří, kterých jsem si vůbec nevšimnul, a něco odtamtud vytahuje. Jenže při tom ke mně stojí otočená zády a provokativně vrtí tou svou prdelkou. Další zavrčení a bouchnutí do peřin.

„Eli, ničíš mě!" Zamumlám a nepatrně zvednu koutky úst.

„Já? Nikdy!" Otáčí se a to něco, co vyndala, schovává za zády. Jsem zvědavý jak malej harant. Co to může být?

„Přemýšlíš?"

„Jo, pojď sem." Už to chci vědět. Jsem nedočkavý, ale Elis si dává na čas. Stále stojí na místě, s rukama za zády a uculuje se na mě.

„Elis!" Snažím se jí popohnat, ale s ní to ani nehne. Znovu tedy praštím pěstmi do peřin a pokládám hlavu mezi ně. Za sebou slyším jen pobavený hlasitý smích.

Jsem jí k smíchu. To jsem to dopracoval. Zakroutím hlavou a pomalu jí zvednu. Natočím na bok a vidím Eli, jak se pomalu přibližuje ke mně. Mhouřím oči, snažím se být zlý, jenže mi to nejde. Nikdy mi to nešlo, snad jen v oktagonu na chlapy dokážu hodit naštvanej pohled, ale na ženský to neplatí. Takže to neplatí ani na Eli, které to spíš vykouzlí ještě větší úsměv, kdy na mě i pobaveně zvedá obočí.

„Tak?" Zastavuje u hrany postele vedle mojí hrudě. Přetáčím se a sedám si na kraj tak, že mi Eli stojí mezi mýma nohama. Co na tom, že jsem nahý, vždyť už mě zná. Chytám jí za prdelku, oči zvedám k těm jejím a vyčkávám.

„Ne že se urazíš!" Podívá se na mě dolů s vážnou tváří a mě zatrne, co to pro boha bude. A musí mi to být vidět na očích, jelikož Eli rychle předává svůj dárek a odskakuje ode mě o kus dál. Proč?

Ještě chvíli se na ni dívám, jak tam stojí, obě ruce před obličejem a napjatě vyčkává na mou reakci.

Vypadá to, že je to nějaké oblečení. Podle pohmatu triko? Ponožky?

„Boxerky?" Vypravím ze sebe překvapeně. Rozkládám je a pak mi to dochází. Celá přední strana je potištěná Santa Clausem na saních, které táhnou sobi a pod tím, v jistém místě, je velkými písmeny nápis ‚Jsem tvůj vánoční dárek'. Zvedám oči k Elis, která už se znovu směje, házím na ní naštvaný pohled, ale zase mi to nejde. Takže to vzdávám a směju se s ní.

„Boxerky, vážně jsi mi dala boxerky se sobama?"

„Jo, a se Santou." Přiběhne ke mně a políbí. „Říkala jsem si, že nebudeš vědět, co mi koupit, tak jsem ti to ulehčila." Ukáže na ten nápis.

„A musím čekat až do vánoc?"

„Hm, jo. Teď jdeme na oběd a potom jedeme za Maxem." Vysmekne se mi ze sevření a zdrhá ke dveřím. Než se naděju, je pryč. Ještě jednou se podívám na její dárek a musím se zasmát. Tohle by mě nikdy nenapadlo, ale jsem rád, že si umí udělat legraci. A to umím i já. Takže se do nich obleču a kupodivu jsou celkem pohodlné. Ještě na sebe natáhnu tepláky, triko a jakoby se nic nestalo, mířím na jídlo, které zase krásně voní celým domem.

Tentokrát jíme s Eli sami. Pete jel něco zařizovat a Helen přijela vnučka, takže má odpoledne volno.

Sedíme naproti sobě a mezi námi to prapodivně jiskří. Vidličku strkám do pusy téměř po paměti, protože moje oči se od těch Elisiných nemůžou odtrhnout. Nemít domluvenou návštěvu u Maxe, odtáhnu jí nahoru a ukážu, jak krásně mi její dárek sedí.

„Něco k smíchu?" Ptá se Eli, když si všimne nepatrného úsměvu.

„Ne, nic." Zalžu, ale usmívám se ještě víc.

Maxova žena Jilien je zlatíčko, až se někdy divím, že s tím bláznem ještě je. Obejmu jí, dám pusu na tvář a hned seznamuji s Elis. Ještě než dojdeme do obýváku, jsou ty dvě jako nejlepší kamarádky. Fakt ty ženský někdy nechápu. Obě dvě se dívají, jak se s Maxem usazujeme do pohodlných křesel a dáváme do řeči o plánu tréninků. Nemůžu si dovolit moc vynechat, ale o vánocích prostě zmírním. Chci si je konečně užít, když mám s kým. Ani jsem si nevšimnul, že holky zmizely a už jsou zpátky, každá s nějakým občerstvením. Všechno staví na stůl a konečně si taky sedají.