BOJ vs BOJ ✔

21. Balení

Elis

Ještě včera večer jsme volali Petemu, zda by mohl dneska nějak zabavit Setha, zatímco já budu řešit pronájem bytu. Neváhal ani chvilku a slíbil, že tu bude.

Zvonek řinčí jak na lesy a já ho v první chvíli úplně ignoruju. Zdá se mi to jako sen. Jsem zamotaná v Sethovo náruči, kdy je problém pomalu dýchat, natož vylézt. Jenže musím. Zvonek zvoní nadšeně dál a já mám pocit, že ještě chvilku ho uslyším, tak mi praskne hlava. Kdo měl vůbec tak blbej nápad dávat zrovna tenhle? Vždyť by bohatě stačil ten, co jen cinkne a pak drží hubu. Natahuji na své nahé tělo Sethovo triko, jelikož je první po ruce a s rukou na spodním okraji, kdy si ho stahuji drobet níž, jdu ke dveřím.

„No jo, vždyť nehoří!" Brblám, když odemykám a následně otevírám dveře.

„Krásné ráno ospalko!" Vybafne na mě Pete. Vypadá stejně nadšeně, jako ten zvonek, který teprve před chvílí ztichnul.

„Co tu chceš?" Otáčím se, mnu si oči a kráčím dovnitř do bytu s Petem za zády. Jen slyším cvaknutí dveří a pak hluboký povzdech.

„Eli, nevytahuj ty ruce nahoru, máš sice krásnou prdelku, ale já jsem taky jen chlap."

Hrkne ve mně. Zastavuji a rychle stahuji spodní lem trika co nejníž. Musím se jít převléct, tohle je trapné. Ještě když si uvědomím, že se Petemu líbím a on měl zájem. Zezadu jsme sice všichni stejní, to zepředu do sebe zapadáme, ale i tak. Nemusí mě takhle vidět. Beze slova mizím zpátky v ložnici, kde Seth dál spokojeně spí. Napadá mě, jestli by ho dokázala vzbudit rána z děla. Škoda, že to nemůžu nijak vyzkoušet.

Beru z šuplíku kalhotky, které si hned natahuji, podprsenku a ze skříně vytahuji legíny s trikem. Během chvilky jsem oblečená a schopná jít za Petem.

„Nechtěl jsem tě vzbudit. Těžká noc?" Spustí, jen co vkročím do kuchyně. Sedí za stolem a nemůžu si nevšimnout, jak mě pozoruje.

„Těžká? Vlastně jo, Seth není nejlehčí." Vykouzlím úsměv při představě, jak jsme se ještě večer pomilovali. Jenže nebudu tady Petemu narovinu říkat, že teď se Sethem šukáme jak králíci. I když si to stejnak myslí, na to jsou jeho oči až moc pobavené při mé odpovědi.

„Dáš si čaj?" Beru do ruky rychlovarnou konvici a napouštím do ní dostatek vody pro oba.

„Můžu radši kafe?"

„Jasně, jaký chceš? Turka, nebo rozpustný." Otáčím se na něj s dvěma pixličkama v rukách.

„Rozpustný, nějak jsem si odvykl pít turka a když mi ho teď doma ségra jednou udělala, málem jsem se poblil." Prohodí vesele.

„Co tu vlastně děláš, takhle brzo? Vždyť je teprve půl osmé." Opírám svůj zadek o linku, prohrábnu  vlasy a čekám, až konvice cvakne. „Už se tě doma chtěli zbavit?"

„Zbavit zrovna ne, máma by byla ráda, kdybych už vůbec neodjel, ale už tam toho na mě bylo moc. Nějak jsem si odvyknul na všechnu tu péči, komentování, přesvědčování, že to co říkají je pro mě nejlepší. Mám je rád, miluju je, ale čeho je moc, toho je příliš."

„Chápu." Přikývnu a už se otáčím, abych zalila připravené hrnky. Uložím konvici zpět na své místo, vezmu hrnečky za ouška a opatrně, abych nic nevylila, je nesu ke stolu. Ještě z chlebníku vytahuji pečivo, z trouby buchtu, kterou jsem pekla a vše rovnám na stůl.

„Ber si co chceš Pete." Pobízím ho.

„Cukr?" Zvedá na mě obočí zároveň s hrnkem.

„Nemáš ten život už tak dost sladkej?" Protáčím nad ním oči, přesto se zvedám a podávám mu dózu s cukrem.

„Ještě ne, ten se mi osladí ve chvíli, kdy budeš s náma v New Yorku." Mrká na mě a já teď nevím, jak to myslel.

„Co?" Ptám se a ihned koušu do pečiva.

„Když jsi byla u Setha, bylo tam hned líp. Neříkám, že Helen nedělá dobrou atmosféru, ale všimni si, že když je v baráku láska, tak cítíš úplně jiný vibrace."

Zpomalím své žvýkání. Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.

„To myslíš vážně?"

„Jo, vnímáš to a člověk se hned cítí líp. U mě doma je to jako v hrobě. Samá negace." Zesmutní.

„Pete, někoho si najdeš a když ne, tak ti někoho najdu já. Platí?" Natahuji k němu ruku.

„Platí, ale já jsem vcelku náročnej, víš?" Potřásá si se mnou.

„Dobrá, pak mi napíšeš seznam všech tvých požadavků." Naposled se na něj podívám, jelikož slyším přicházet Setha. Má rozcuchané vlasy, na sobě jen boxerky a pohled na něj mi připomíná kousek noci. Cítím, jak červenám při té vzpomínce a tak se zvedám a jdu k němu.

„Dobré ráno!" pozdravím ho anglicky, zatímco on si mě přitahuje do náruče a dává pusu.

„Snídani?"

„Jo, dneska kafe prosím." Chraplavě mi odpovídá a já se musím rychle otočit, aby nebyly vidět moje rozpaky. Seth sedá ke stolu, na moje místo a dává se do řeči s Petem. Neposlouchám je. Mluví na mě příliš rychle a tiše. Bůh ví, co si zase špitají. Někdy jsou horší, než báby na trhu.

Po snídani vysvětlujeme Petovi náš plán, kdy on na vše spokojeně kýve a pak nám pomáhá balit věci. Neděle se nezadržitelně blíží a to musím ještě zajít sbalit věci do práce. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že mě tak lehce pustili. No lehce. Nakonec se Seth prokecl, že primáři slíbil ‚pár' peněz na vybavení oddělení. Ale jak mě ujistil, dětem to pomůže a jemu neubude. Neřeším to, jde sice o mě, ale moje peníze to nejsou. Možná, že když by to dneska šlo dobře, tak tam stihnu ještě navečír zajet.

Večer sedíme na sedačce, před sebou otevřené víno, v miskách několik druhů brambůrků, protože každému chutnají jiné a sledujeme sport. Jak jinak. Jestli jsem si myslela, že když tu budou oba, že nad nimi vyhraju, byla jsem na velkém omylu. Převálcovali mě. Čučí na hokej a já na ně. V odrazu televize se jejich tváře lesknou a vypadají jak malé děti, které se za odměnu můžou dívat na něco zakázaného. Jsem ráda, že dnešek dopadl dobře. Pete se Sethem se šli bavit na motokáry a já uzavírala smlouvu s Klárkou. Moc milá holčina. I ten její kluk Ríša. Předala jsem jím klíče od bytu, dala poslední potřebné instrukce, telefonní číslo na Ivetu, která mi slíbila, že pokud by byl nějaký problém, tak ho vyřeší a šla balit. Všechny své věci, které si nebudu brát s sebou, jsem dala do velkých krabic a s dovolením Petovo maminky budou uskladněné u nich na baráku. Ani nevím, jak jí poděkovat. V práci jsem se taky sbalila, naposled prošla oddělení a něco mi napovídalo, že jsem tam naposled. Rozloučila se s holkama, i se sloužícím primářem a v doprovodu kluků se slzama v očích vypadla pryč.

Byl to náročný, ale i nádherný den. Uvědomuji si, že něco končí, ale věřím při všech svatých, že něco lepšího, krásnějšího začíná.