BOJ vs BOJ ✔

3. Cesta domů

Seth

Ještě než otevřu dveře do baráku, musím se přivítat s Plutem. Zase se ke mně žene s neskonalou radostí, že mě vidí, pobíhá kolem mě jako malý čertík a ocásek si může ukroutit. Několikrát ho podrbu mezi ušima, poplácám po hřbetě a prohodím s ním pár uvítacích vět. V současnosti je to jediný tvor, který mě tu vítá, když nepočítám ochranku, na kterou jen mávnu do kamery. Ještě nedávno tomu tak nebylo. Můj obrovský dům obývala snědá kráska, která mě uchvátila na první pohled. Nejen její čokoládová pokožka, ale hlavně její nádherné velké hnědé oči. Jenže jak jsem po čase zjistil, všechno to, co se mi na ní líbilo a uchvacovalo, byly jenom udičky, na které mě měla chytit. Když už jsem byl polapen, pomalu ale jistě se začínala měnit. Že k horšímu, to myslím nemusím podotýkat. Nakonec začala ty samé udičky používat na Barnese. Možná proto jsem chtěl dneska tak rychle zmizet, protože ona byla ta, která ho utěšovala. Nikdy jsem neměl štěstí na vztahy, nejdřív jsem jaksi nebyl ten typ kluka, za kterým se holky otáčí a vyhledávají je, a když už jsem se jím stal, dá se říct, že jsem svou naivitou naletěl každý, která se jen trošku víc snažila. Marné byly promluvy do duše od Peta, marné bylo moje ujišťování a přesvědčování se, že tentokrát to bude jinak. Nebylo. Všechny zajímaly moje peníze, které zase nezajímali mě. Možná by to byla dobrá kombinace, ale to já nechtěl. Očekával jsem od ženy po mém boku trošku víc, než jen stále nataženou dlaň.

„Vidíš Pluto, zase jsme zbyli sami dva." Podrbu ho naposled na hlavě a mizím ve svém nechutně velkém domě, který jsem si nechal postavit v klidné části New Yorku. Hlavně žádné sousedy v dosahu a klid. To byli moje jediné podmínky.

Vydávám se po schodech do patra, otevírám dveře do ložnice a tak jako vždy mě vítá precizně uklizená místnost. Helen se zase nudila, pomyslím na svou domácí a musím se smát. Ona je totiž Helen něco jako moje máma. Ne že bych neměl vlastní, ale od té doby, kdy se mi začalo ve sportu dařit, šly vztahy s našima do kopru. A kvůli čemu? No kvůli penězům, jak jinak. Ale, to jsem trošku odbočil, protože Helen je prostě tisíckrát lepší. Malá buclatější japonka, která zvládá celý tenhle dům a ještě mě. Mám jí rád.

Beru ze skříně čisté oblečení a mizím ve sprše. Jsem po celém tom letu nesmírně unavený. Možná to začalo tím zápasem, kdy Barnes vyváděl jak pominutý. Nerad s ním zápasím, je jako neřízená střela a člověk nikdy neví, co od něj má čekat. Navíc, teď jsou ty nesympatie trošku víc osobnější. Ale dneska se mi ho podařilo zlomit. Po dvou minutách tvrdého boje dostal takovou, že se sklátil k zemi a vypadalo to, že se nezvedne. Zvedl, ale od toho okamžiku to bylo moje. A už při odchodu do šatny jsem prosil Peta, ať zařídí cestu domů. Nechtěl jsem tam zůstat už ani minutu, obzvlášť, když se na něj hned nalepila a šeptala do ucha uklidňující slůvka, která kdysi patřila mě.

Stojím pod sprchou, dlaněmi zapřený o chladné kachličky a nechávám se bičovat prudkým proudem vody. Mám to takhle rád, uvolňuje mě to.

Když jsme s týmem čekali na letišti, nechtělo se mi nic. Narazil jsem si kšiltovku víc do čela, aby mě nikdo nepoznal, ale to se mi nepodařilo. Musel jsem rozdat několik autogramů a tvářit se nadšeně. Ne že bych fanoušky neměl rád, to ne. Má to však své ale. V letadle jsem spal a na letišti doma se obklopil ochrankou a spěchal ven. Tak jako pokaždé nám dělal Jim místo, jenže se mu připletla do cesty nějaká holka. Museli jsme zastavit a já z pod čepice sledoval, jak se jí dělá drobná rýha na čele, když se na něj mračí a jak mu drobnýma pěstičkama naštvaně bouchá do hrudi. Potutelně jsem se smál. Tohle si k Jimimu ještě nikdo nedovolil, natož obyčejná holka. I soupeři z něj měli respekt. Každý se té hory svalů bál. Ona ne, a když ho ještě kopla a její malé koleno vystřelilo k Jimimu rozkroku, musel jsem uznat, že má setsakramentskou kuráž. A to mě na ní přitahovalo. Nevzdala se, bojovala. Jako já.

Sahám po sprcháči, který nalévám do dlaně na houbičku a začínám své tělo drhnout.

Ta holka se mi líbila hned, a když jsem k ní potom vyslal Peta, jelikož mi přišlo, že mluví stejně jako on, ve skrytu duše jsem doufal, že o ní něco zjistí. Tím jsem ho ostatně zaúkoloval, když mi přišel oznámit, že jí jde vyprovodit do hotelu. Musel jsem se na ní neustále dívat a musím na ní neustále myslet. Proč?

Zakláním hlavu, nechávám si smýt pěnu, než vylezu dokonale vonící a uvolněný ven, na měkký kobereček. Natahuji se pro velkou osušku, a zatímco se utírám, sleduji v zrcadle své tetování. Byl to tenkrát bláznivý nápad, litoval jsem, ale nakonec si zvyknul. Přejedu po něm prsty, usměju se a natahuji na sebe volné kraťasy.

V kuchyni nacházím připravenou večeři. Pete musel Helen volat, že přijedeme dřív. Jinak bych lovil, kde co mám a nejspíš by to skončilo voláním do restaurace, aby mi přivezli můj oblíbený burger. Takhle vytahuji maso s bramborami, které je ještě teplé. Nalévám si džus a i s talířem jdu do obýváku, kde se usazuji na velké prostorné sedačce a dávám se do jídla. Počkám na Peta, slíbil, že se staví hned, jak tu kočku odveze. Jsem zvědavý, co o ní zjistí.

Asi jsem na chvilku zdřímnul. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy mě Pete najde v obýváku, jak mám půlnoc. Která mimochodem za chvilku bude.

„Tak jak?" Rozespale si sedám, protírám oči a snažím se je udržet na Petovi, který se usadil do křesla.

„Co přesně chceš slyšet?" Dobírá si mě, to je slyšet už jenom z tónu hlasu, kterým se ptá.

„Všechno o té malé bojovnici. Co jsi zjistil? Musím na ní pořád myslet." Přiznávám. Jemu můžu, je to chlap, kterýmu věřím víc, než vlastní rodině.

„Češka, ráno načapala toho svého v posteli s jinou, on se s ní rozešel. Tak jela sama na jejich údajně vysněnou předsvatební dovolenou. Neumí anglicky, má smysl pro humor a je prima."

„Smysl pro humor? To jako jak tam na Jima zkoušela ty chvaty sebeobrany, nebo co to bylo?"

„Ne, ptala se, jestli vedeme nějakou celebritu, co má napočítanej denní počet kroků, že nemůže udělat jeden vedle a obejít jí."

Tak tím mě Pete dostává. Ta holka je ještě lepší, něž jsem si myslel. Usmívám se jako blázen a v duchu pomalu plánuju, jak se k ní dostat blíž.

„Seznámíš mě s ní?" Vyhrknu na Peta a ten se jenom usměje.

„Chceš seznámit? A její jméno bys vědět nechtěl?" Naklání se blíž ke mně.

„Ne, jméno mi neříkej, ale nějak mi to domluv. Kamaráde zlatej, prosím, prosím. Udělej dobrý skutek pro kamaráda, kterého asi střelil Amor."

Nad mými slovy jen protočí oči a zhluboka si povzdychne.

„Sethe, tahle je jiná. Navíc, jak se s ní chceš domluvit, když neumí anglicky?"

„Slovník? Překladač? Nebo bys mě mohl něco naučit." Chrlím ze sebe první, co mě napadne.

„Dobrá, dobrá, stačí. Vidím, že s tímhle problémem by sis poradil. Má domluvené a zaplacené výlety. Pro dva!" Ukazuje mi dva prsty a významně na mě pokyne.

„Zítra s ní půjdu já a třeba něco vymyslíme. Hlavně nespěchej, bude tu dva týdny a je z toho rozchodu zničená. Ale zkusit to můžeš." Pokrčí rameny.

„OK, díky." Odpovídám krátce, zvedám se a odcházím do ložnice. Vím, že se Pete o sebe postará. Buď půjde k sobě domů, což je necelých deset minut cesty, nebo si lehne v pokoji, který tu má. Já však budu usínat s obrázkem té malé bojovnice před sebou.