BOJ vs BOJ ✔

5. Naštvaná přítelkyně

Elis

Po naší třetí společné cestě po New Yorských památkách a zákoutích musím uznat, že Pete je daleko lepší, než kdoví jaký průvodce z cestovky. Jak by taky ne, když už tu několik let žije. O všem umí tak hezky zajímavě vyprávět a člověk při tom zapomíná i na ten přesezený zadek, který pravidelně mívám. A hlavně na to, že jsem tady měla být s mužem, který se měl za pár měsíců stát mým životním partnerem.

Včera jsem sice žádný výlet objednaný neměla, ale přesto se tu Pate objevil a dotáhnul mě do Rockefellerova centra. Nikdy bych neřekla, že tam toho bude tolik. Mraky obchodů a ještě víc lidí. Nestačila jsem valit oči. Připadala jsem si jako vesnický buran, který přijede do velkoměsta. Prostě typický turista, kterého zachraňovala Peteova angličtina. A nebyla bych to já, kdybych si i na takovém místě, jaké Rockefellovo centrum je, nepořídila nějaký suvenýr. Nemusím si kupovat věci na sebe, ale něco na památku, to ano. Takže jsem si v kabelce po celý zbytek výletu hřála malou, ale o to víc krásnější miniaturu právě onoho centra.

Dopíjím poslední doušek své ranní kávy, pokládám hrneček zpátky na talířek, zvedám se ze židle a jdu k výtahu, který mě odváží nahoru, k mému pokoji. Už se tu trošku orientuji. Musím. Shazuji ze sebe obyčejné tričko a měním ho za halenku, která se k sukni hodí víc. Dneska mě čeká výlet k soše Svobody. Co nevidět se tady objeví Pete a věřím, že mi zase prozradí o mnoho víc, než delegátka. Tahle druhá, Milena, je taková odměřená, přísná a dost nesympatická. Mít jí na celý pobyt, asi se zblázním. Ještě, že je tohle poslední výlet. Potom už jenom jeden s Irenou a konec. Zbytek pobytu mám volno. Mířím do koupelny, abych zkontrolovala make-up a udělala něco s vlasy, když se ozývá klepání na dveře. Pete, pomyslím si a jdu otevřít. Cvaknu za kliku a už se otáčím. Něco je ale jinak. Vracím svůj pohled za dveře a nechápavě si prohlížím osobu, která tam stojí. V žabkách, džínových kraťasech a lehké košili, která odhaluje jeho svaly. Na očích velké sluneční brýle a na hlavě kšiltovku, naraženou co nejvíc do čela. Je mi z něj horko. Vypadá fantasticky, i když mu nevidím do očí. Párkrát zamrkám a teprve teď si všímám, že není sám. Kolem něj jsou dva statní muži, v nichž poznávám ty obludy z letiště. Mírně mi hlavou pokynou, otočí se a tak jediný, kdo je ke mně čelem, je kapucín. Roztáhne rty do širokého úsměvu, čímž mě dostává do kolen ještě víc, než jsem.

„Seth." Natahuje ke mně ruku, kterou přijímám.

„Eliška."

Sleduji, jak se snaží správně vyslovit moje jméno, které po chvilce snahy zkracuje na pouhé Elis. Se zdvyženým obočím, které vykukuje zpoza brýlí na mě jukne, jestli to tak může být a já kývnu hlavou, že ano. Zní to dobře, z jeho úst určitě. Pak začne zase něco říkat, ale nevím co.

„Nerozumím ti!" Rozpažuji, krčím rameny a z vrásek na čele jsou bramborové brázdy. To si vážně myslel, že se tady objeví a já budu všechno chápat? Copak mu Pete nic neřekl? Počkat, proč by mu měl něco říkat? A kde vlastně je?

Zatímco já přemýšlím, chytá mě za rameno a otáčí do pokoje. Zavírá za námi dveře a poté si jde sednout na postel, jakoby tady byl doma. Zakládám své ruce na prsa a opírám se o parapet okna. Vyčkávám, co bude dál. Já nerozumím jemu, on mě. No, to bude zajímavý.

Zase se mi snaží něco říct, ale když nereaguji, vytahuje ze zadní kapsy kalhot telefon, něco na něm mačká a pak ho natáčí obrazovkou ke mně. Pouštím ruce ze sevření, dělám krok k němu, abych viděla, co tam je a když vidím překladač, zasměju se.

Pete nemohl, tak jsem tady já. Snad to nevadí.

Čtu a automaticky se to snažím překládat do nějaké srozumitelné formy. Sedám vedle něj na postel, beru z kabelky svůj telefon a najíždím na překladač, který mi doporučila Ivet.

Neznám tě. Nakláním obrazovku jeho směrem. Nečekám však, že se přisune až těsně ke mně. Naše těla se dotýkají a já cítím ještě větší horko, než před pár minutami, které mě polévá od hlavy po poslední prst na nohách.

Bože, co to se mnou ten chlap dělá?

Neznáš, ale poznáš. Prosím! Čtu nahlas. Zvedám své překvapené oči a zastavuji se v těch jeho. Jsou nádherné a já se v nich topím po prvním pohledu. Ani jsem si nevšimla, kdy si sundal brýle? Ty teď líně odrážejí můj beznadějný výraz zaháknuté za výstřihem košile.

„Slečno Dokoupilová, tady delegátka Milena. Je čas jít!" Ozývá se zpoza dveří.

Cuknu sebou a zmateně opouštím tu modrou nádheru.

A zatímco na Setha jeho poskoci cosi pokřikují, já ťukám do telefonu zprávu, že je čas jít. Rozhoduji se, že ho vezmu s sebou. Co můžu zkazit? Má dvě gorily a ty mě ochrání. Jen nevím, jestli i před ním.

Prý už se odjíždí. Mihnu očima přes jeho telefon, zatímco on čte tu samou zprávu na tom mém.

Nemáš strach, že tě poznají? Rychle ještě mačkám. Odpovědí mi je mávnutí ruky a kroucení hlavou. Z toho chápu, že to mám hodit za hlavu. Jako mě je to jedno, já jsem nic, oproti jemu. Šampionu, kterého prý zná celý svět. Alespoň tak mi to říkal Pete.

Vycházíme z pokoje, za nás se řadí obě gorily a dole v hale se připojujeme ke skupince Mileny. Během chvilky s ní Seth o něčem debatuje a připomíná mi Peta. Taky mává rukama kolem sebe a pak po kontrole hodinek odchází ke mně.

Jedeme mým autem. Čtu zprávu, kterou hbitě nacvakal. A než stačím napsat něco já, mám jeho ruku kolem pasu a jsem odváděna před hotel. Seth má zase brýle na očích, kšiltovku co nejvíc v čele a místo toho, aby sledoval, kam jdeme, hledí na své nohy. Před autem se ještě na něčem domlouvá s ochrankou a poté rychle nastupujeme a odjíždíme. Ochranka se v těsném závěsu za námi prodírá městským provozem, než parkujeme na odstavném parkovišti. Nevylézáme však. Zůstáváme sedět v autě. Proto píši novou zprávu, kterou natáčím k Sethovi. Ten si sundává brýle, přečte si jí a mile se na mě usměje. O chvíli později si čtu jeho odpověď. Ptala jsem se na Peta. Prý se ozvala jeho přítelkyně a vůbec se jí nelíbilo, že se mnou jezdí na výlety. Tak si jí jel udobřovat. Kdy se vrátí, nikdo neví. Ale do tří týdnů prý snad bude zpátky. Odjíždí totiž na zápas.

Ještě chvíli si takto dopisujeme a zjišťujeme o sobě víc a víc informací. Seth se mi tak jeví jako prima kluk. Má sice podivínského otce, jestli jsem to pochopila dobře, ale naštěstí už bydlí sám. Má rád ten svůj boj a jednou by prý chtěl rodinu.

„Jo, to já taky" povzdychnu si. Seth se na mě dívá, mračí se a tak mu musím napsat, co se přihodilo s Petrem. Jeho reakci po přečtení nečekám. Nakloní se ke mně, políbí na tvář a přitáhne do náručí.

Zůstávám bez dechu. Červená jsem až kdesi, srdce tluče jak pominuté a já se ztrácím v jeho tak těsné blízkosti. Rukou mi párkrát přejede po zádech, ještě cosi zašeptá do ucha, než mě pouští. Oči mu jiskří a zdá se, že nejsem jediný rak v autě.