Aktývyje

Týna - ďýfka z mlýna (část 2.)

... No a narmálňe se dozjeďela, že král de do války a boj bude velký a musý se zavřýt mlín abi nepřekážel na bytevňým poly.

A Týna se moc polekala a jelikoš bil zrovna šťedrý den, tak neváhala a venku bila vánice. Ona vbjehla do tý fujavyce a taťýnek na ňu volal abi neblbla a abi se vráťyla ale uš po ňý nebilo ani vydu ani slechu. Delegace odjela a taťýnek mlynář smutňe zložyl halvu do dlaňý. Protože se nepřátelský vojsko blýžylo a ďelo už pomalu bilo zapáleno a málem trefilo kurňýk vedle mlýna. Mlynář tedy vzal své posledňých pjet šestek a bježel ve váňycy do nedaleké vesy a u pana faráře u jeslyček našel ůtočyšťe.

Týna mezyťým bila na vrcholku hory a schovala se za pařes neboť tam sdělo mnoho stařý mužové a opýkaly si maso. Přesňe dvanáct. Opýkaly sy rybu a poslouchaly šušťeňý stromů. A Týna bjeda opatrňe vikoukla a pozdravyla? A oňy hnet jakto co tam ďelá a že neseďý doma ve fujavycy. A ona spláčem že se chystá pitva a že uš se schyluje kňý. A jim se sestřesklo srce a ten nejstaršý prosynec zamával holý a celé voisko rázem zumrzlo. A Týna bila ráda... jako obvikle ... ale ptala se, že nechťela násylý. A prosynec řek, že na jaře rozmrznou. A co potom? Pomotom bude bytva??? Neee!!! Né řekl kjeten a usmál se. Potom je obrostou stromy a kvjety a bude mýsto ňych skjelý sat aš navjeky. Ale Týna se znovu ohrotila: „Ale co jejych roďyny. Navýc dnes sou Vánoce.“ Měsýce usylovaly a přemýšlely ale ňyc. Týna sy pozdechla. Náhle dostala spásný nápat. „Uš vým! Zajdu za lesňýmy výly a královnou lesa a ta my pomůže!“ A červen se začerveňyl - trochu se do Týny zakoukal, ale měsýc je měsýc a igdyby šlo třeba o Jasmýnu, tak nemůže nabourat ďej pohátky. A tak se jenom začerveňyl a sprpen si usrpnul a Týna poďekovala a odešla.

Mezyťým všechny vojácy zumrzly a všichňy ve výsce sy odychly a rozbalovaly sy šťedrovečerňý večeřy. Jen pan mlynář smutňe seďel u jeslyček a čekal pokorňe na malé Jezulátko, které se mňelo naroďyt. Vjeďel, že se o Vánocých ďejou zázraky. I Týna to vjeďela a rychle bježela dolý zhory do temného lesa býlého.

Všude hvjezdy, jen tma na obloze a kolem stromy. Týna znala les jako svý boty, jenže boty jý spadly cestou do rokle. :( Potácela se mrazem sem a tam až dospjela k tůňy. Uš nemohla dál. Pokácela se kzemy a umdlela. Ftom zaslechla hudbu jako dyš zvonky cvrlykají tak jemňe že se otevřela očy. Kolem tancoval roj lesňých pan a mezy ňymy královna Polygarchyje. Myle se na Týnu usmála. Týna chťela ňeco řýc, ale královna Polygarchyje jy vzala za zumrzlou ruku a povjeďela: „Všeckno vým. Neboj a poť.“ A uš leťely lesem. Týňe se zdálo, jak by jým lehounce protančyly. Jako vločke nad jezerem, jako labuď co hledá mylého. Uš byly u toho zumrzlého vojska a královna výl přystála na hepkém sňehovém pouštářy a ďela:

(pokračováňý třeťým ďýlem)