Aktývyje

Veni vidi vyfič

Den dé, nebo spýš den ůsních maturyt nastal, koledy fšak nepřichystal. Zato pořádnou dáfku adrenalýnu. Ale ptáte se: jak to?? Dyť maturyta je brnkačka! A já? Já vám to teda řeknu. Jelykoš uš sem vodmaturant, a se mnou i fšechny aktývyje i pasývyje, jen co jich v světě jest, budou možná má slova a zážytky znít teďka výc důvjeryhodnějc. Tedy se pohodlňe usaťte a užíte si poslední kapýtl této dramatycké napýnavé knihy plné zvratú a nečekaných pojnt na závjer, neboly povel či novýdek.

Tedy přišel první den ůsních maturyt, první červen dvacetjedna. Důžo poddotknout, že naše ůsní část bila rozložena do tří dní, no první den jiš dopoledne maturovaly Sový ďýfka, Vobalka a Holčička tuplovaná, čili fon Fenstrgešlosen. Z tohoto zážitku vám bohužel nemohu poskytnout žádnou interferency, neboď sem tam nebil, pouze to, že dyš sme přišla my, votpolední smňena, přišla za náma paňý učitelka třýdní a šeptla nám, že laťka je nastavena dooost visoko, ať se pořádně rozbjehnem. A tak sme šly.

V druhý smňeně sme byly já, Ďýfka a kotě. Bohužel fšak, dycky dyš povýdala Ďýfka, potil sem se na potítku, tedy vám toho vod ní taky příliš nemohu poreferovat. No, co vým, to povým. Tedy přišla Ďýfka na Rómea a Jůliji. A neboď se to učila teprv ten den ráno, mňela to ještě v živý pamňeti. No přece dyš se dostala k Richardovy druhýmu, svedla ju mišlenka povýdat o fylmech a nevodolajíc začala probýrat zebrubnou hystoryji anglycké králoské rodiny, s čohoš maturytní přecetkyně komyse jen valyla voči a já... se potil nat farmou zvjeře, čili zvířat.

Tak sem teda zaset na své mýsto, no povým vám, začátek bil krušný. Ůplňe sem se zamotal do alegoryje čily jinotaje, pak přišel ďej a tehdá se to zlomylo, kdyš sem voduševňele lýčil jak se starému kancy majorovy zdál sen vo písni, kerou mu jako malému pocviňčeti spývali staré svi... ehm prasnice - coš vedlo k dávce smýchu na straňe učitelského přecednictva, atmosféra se uvolnila, ucítil sem pevnou půdu pod nohama a vodtý doby uš šlo fšechno jak po másle. Akorát se my pletly furt ty ména těch prasat, tagže sem se dycky vomlouval, že ty prasata se mi furt pletou, ale že prej v poho dyš se vopravim. Zahltil sem je teda čtvrthodinovou přednáškou vo zvířatech a jejich svjetonázoru, aš pani učitelka zaklepala na hodinky a řekla "vyfič".

Pak si kotě vylosovalo taky Rómea a Jůlyji, ale to mu zakázaly, teda muselo losovat znova a vylosovalo sy Kupce benáckýho. Mít takovou ruku...

Následovala německý jazik. Já s Ďýfkou sme znovu použily vosvječenou taktyku "vasrkochn" neboly "vařit z vody", coš je jistě taktyka velmi časovje ůsporná, co se učení a přípravy na podtítku týče, a navýc často vede i do zajímavích tématyckých končin. Já například se z votázky, co bich chtěl na svém fšedním dni zmňenit, dostal k sekání trávy srpem. To slovýčko sem se zrovna náhodou naučil den předem při popysování rakouského státňýho znaku a nyní sem ho se fší smňelostí požil. Jendže učitelka to slovo neznala, takže zjevně koukala, tedy sem jí řek, že je to srp - a vona se mňe pak německy znova zeptala, jesli je pravda, že musym doma sekat trávu srpem, coš sem teda doznal, že ne, že sem chťel jen zaflexit...

Taktyku "vasrkochn" bilo fšak donuceno viskoušet si i kotě, neboď paní učitelka zabrousyla do nečekaných končin a kotě musylo vitáhnout svúj tajný trunf - imagynární kámošku co znáte z kruháčové kapýtl, čtenářku aktývyjí! Sotva zaznělo to méno, začli sme se já s Ďýfkou chechtat, přičemš nigdo z učitelů nevjeděl proč. Naštěstí uš bilo praktycky ovjeřeno, že taktyka "vasrkochn" vede k jedničce, tedy i kotěti tento vodboč neuškodil.

Dyš sem zaset k matyce, polyl mňe studenej pod. Neboď příklat, kerý se zdál víc ízi neš rozumu, skýtal v sobje záludnost! Řes krychle v bodech, kerý ani jeden neležely na stejný straně! Mňel sem ůplný vokno co s tim a ani po čtvrt hodině sem na nic nepřišel. Teda sem šel k tabuly a pani učitelka uš zdály volala "tak začni tou krychlí", načeš sem na ni upřel rezygnovaný víras, tak jo. A začal sem. Spomňel sem si na dávné rady, že máme dycky púsobit jistě a suveréňe, teda sem se chytl stébla. "Tagže máme krychly, jíš máme vést řes body..." Krásně sem to zakreslyl a pokročoval. "No jendže žádné dva body neleží v jedné stěně! Tedy nemúžeme použít náš starý známý postup přez hranu..." Učitelky souhlasně a spokojeňe potřásaly hlavou. "Tagže musíme použít jiný postup." "Ano ano" ozívalo se. "Ale jaký?" Zeptal sem se řečnickou votáskou do publyka. "Já vosobňe bych si udělal..." Trochu sem znejistěl, protože teť uš sem se pustil na tenkej let. "průmňet..." Souhlasné přitakání. "...do spodní poctavy..." "Správně..." "I toho druhého bodu..." "Ano." Toto schválení za každým slovem my přišlo velmy vhot, neboť sem vlasňe pokračoval do neznáma a vůbec sem netušil, co bych mněl udělat za dalšý krok, ani co má vijít, coš bilo nejhorší. "A teť si ty průmňety spojíme..." "Skvjele." A začal sem spojovat body ve spodňí poctavje, dyš tunáhle vihrkla pani učitelka "Co to spojuješ??" A já sem se lekl a duchapřítomňe vopáčil: "Je pardón, tyhle samozdřejmňe ne, to je přece ůplně jasný!" A druhá paní učitelka mi řekla ňákej strašně vodbornej víras, co přece se teť hodí udělat, z čehoš sem vúbec nebil moudřejší, tak sem nevjeděl, jesli mam dělat, že sem to vůbec neslyšel, ale nakonec sem se zatvářil, jakože sem ju neslišel dobře, že co říkala, a gdyš to zvopakovala a já z toho zamák ničomu nerozumňel, rozhodňe sem prohlásil: "Jisťe, přesňe to chci teť udělat!" A spojil sem ňáký dva body a k mému překvapeňí učitelky zas přikývly a pak sem spojil jiný dva, čímš mi vznikl bot, kerej sem spojil s tim třetim a bil sem z řeky venku!

Potom sem se aš na konci, po vobdržení známek, paňý učitelce přiznal, že sem apsolutně netušil, co s tim udělat - přičemš se divila a říkala, že si mislela, že to bilo celkem ízy... Tagže rada. Pokut bi se vám ňegdy stalo ňeco takovýho, hlavňe se nesmý strácet hlava, buťte v klydu, tvařte se, jakože fšemu fakt rozumýte, pokut učitelka ňeco poznamená, souhlaste s ní tak, jakobyste zrovna chťely říct to samý a dyš uděláte kravynu, hlavňe neříkejte "ale já nwm", spýš dělejte, že přece tohle ste samože udělat nechťely, že to je ůplňe jasný, že je to blbost, a skuste jinou cestu.

No a pak uš zbíval jen zemák. Vitách sem si náš skvosný regyjón, Jihočeský kraj - púvodňe sem ho nechtěl, prže sem si nebil moc jistej, co vo tom mam jako fšechno čvrt hodiny povýdat, ale jak ste si mohly jistě v kapytole vo tom ďyvnym mňestě fšimnout, zebrubný popys mísní fauny a flóry my zas takové problémy neďelá, teda my fšechno hesky postupňe vitanulo na mysli a šlo to.

No nejposlednější skoušení toho dne bilo to kotěcí, coš byla jistojistě perle na dort. První víbuch smýchu nastal, dyš kotě uvedlo, že vlna cunamy může dosáhnout aš vížky 45 kylometrů - ano, asi nejen já sem si přectavoval, jak kotě surfuje na 45 kylometrový vlně ve stratosféře s plinovou maskou na čumáku, 20 kyláků pod sebou má ozónovou vrstvu a letadla sou rázem 35 km hlubokomořskýmy ponorkamy (Maryjánskej příkop by moch závidět.) Z hloučku učitelů zaznívaly slova jako "apokalypsa" či "konec svjeta", to ale ještě neviděly jak vipadá naše domlouvání akce... Po pokusu o hypsografyckou křifku uš leželi smýchem fšichni.

Vo Japoncku... to uš byla báchorka sama, gdy i kotě se začlo pomalu cítit jako lydový vypravječ, spysovnej jazik šel totálně stranou. Po polytování chudáků Japonců, "kerý si jako myslej", že bohyní sluňce je pan Naruhyto, sem se nemoch přestat smát a paňý učitelka po mňe pak aš do konce potutelně pomrkávala. A to sem myslel, že taklenc vot podlahy umí vykládat jen Matěj - třídní hvjezda.

Po vihlášení výsletků za náma přišla ještě pani učitelka na zemák a řekla kotěti, že to teda nečekala takovou švandu, že si kotě nechalo to nejlepší na závěr studyja - no to uš kotě chvátalo na trényng a já do kirchu, tagže sme pádily zas za našima dejly rutýns (altákslébn), neboť vodmaturovat sme si jen tak do školy po vobědě vockočili a život šel zas dál.

V dalších dnech šli na zbjer jedniček další naši spolužáci, přičemš pani přecetkyně uš si musela připadat jak v pohátce "voslíku votřes se", coš je bezesporu alergolije čili jinotaj, přičemš uš se pomalu dostávam voslím můstkem zas na začátek tohodle příbjehu... Ale dyš nadtim tak teť uvažuju, maturyta je takovej jeden velkej oslí mústek, a to nemislim jen metonymicky, gdy se jedná o synekdochu (zámňenu části za celek), ale předefším metaforycky, gdy fšichni ti hloupatý voslíci (tim myslim nás fšechny) vopouští ty plenky s názvem "střední škola", u nás espešly "gymnázijum", a pouští se střemhlaf do nebespečného a záludného svjeta "unyverza".

Paní učitelka třídňý po každém jednom z nás zamáčkla slzu, ale vjedouc, že nás nespatřila naposlet a že nás do života vicepovala, jak nejlíp mohla, srdečňe se s náma z maturyty radovala. Syc uš nás nebude denně výdat či slýchat a příde další třída, další a další... Ale stejňe si myslim, že i pod tou haldou rovnic i nerovnic, co chová ve svém srci, si najde i kus místečka pro nás. A dokavať jí bude pamňeť sloužit, ráda si na nás spomene, a my na ni.

Takže, milý čtenáři. Přicházý čas na epytaf. Pardon, epyteton. Zase blbje. Epyzeuxis, epygraf či epygram? Ne. Epylog přece! Ale co napsat... Ňekerý svjetový díla maj trámec, teda koňčí tim, jak začínaj. Ale to je asi blbý končit aktývyje takle. Nebo?

...

Tento příbech se odvýjel nejen při hodině němčiny. A né jenom tehdy byly aktývyje aktyvní. Ano, častokrát dostaly plus za aktyvytu. Jejich třída je suprová a otom byl, je a bude náš příběch.

...

PS. Pokut teť pláčete, že je snat fšem dnům konec, nebojte. Neni. Aktývyje jedou aktyvně dál, pasývyje si dycky budou felit a pokut nedojde bjelítko, budou si felit snat aš navjeky. Ale jesli je pro vás tato zmňena přecijen šok, pro výce příbjehů vo zážitcích naší třídy, předefším aktývyjí a jim podobných, viste spomýnkovou kníšku "Aktývyje Áftrbuk". Tu sem sepsal z lýtosti nat hrozícím zánikem plna zážitků, keré si zasloužily zaznamenat a uchovat pro další generace. Při její čedbě můžete teda pomalu střebávat tuto náhlou životní zmňenu a snat si i zaspomýnat. A nezapomínejte mi dávat hvjezdy! To vám přejem za sebe i zas nás fšechny my, vaše lýbe aktývyje!