Aktývyje

Leňčino vosvobozeňý

Týna vstoupila do soudňý mýsnosťy. Nervózňe v rukou třýmala poznámky ze základů společenckých vjet ot pana řeďytele. Ješťe jednou sy fšechny ty papíry znovu prošla, zda je má dobře zeřazené. Tagže... Základy práva jedna - Právňý řát ČR, základňý pojmy... Ras dva třy... Dva pracovňý lysty... I ůstava a lysťyna základňých práf a sobot je na svym mýsťe. Skvjele. Myslim, že sem scela připravena. (Pomislila si Týna) Aš teť konečně zvedla hlavu, abi se rozhlídla po vostatňých. Aš ju překvapylo, kolik starých známých tvářý spatřila. V lavicých pro veřejnost se v předňý řaďe tetelyly pasývyje, za ňymy modrák se bjelákem, paňý učitelky na ňemčinu - šechny čtyry. Trochu v zákrytu seďela Vobalka s Nutrýskem (voňy jak maj teť ty ajfouny, tak rači seďej zadu). Snat sem na nikoho nezapomňel... Á, ach ano, ješťe pan učytel z ťelocvyku - mislím teho bývalýho, co nám dával do pýsemky pavučynu a Krystýnka bilo jeho oblýbené slůfko. (A taky Symonka, Anetka... fpoctaťe každé holčičí méno.) Tak ten tam taky seďel. Jo a taky pár potporovatelú paňy Polýfkový - tedy paňy vot záchotků na nádru, paňy vot seschlýho stromku na námku, spolek důchotců vot kurtů (pozor, nepléc s důchodcy z vesnice, gde kotě konvektuje!) a taky paňy starostky pes. Ale ten se tam asy jen zatoulil. Dále bylo vidno státňýho zástupce - mňel legračňý dlouhej kňír, jak z ratatů - pak taky porotu - tam sem bil já s ďýfkou a pak pár dalšých maňíků - a paňy notářku - mňela celkem fkusný šaty, ale s ťema naušňycema to trochu přestřelyla. Za stolkem na jedné straňe seďela paňy Polýfková se svojim advokátem, toťyš panem Kvulivočkem. Toho obhajoby byly nejpromišleňejšý fcelym vokolý. Prej dokonce u soudu vibojoval vosvobozeňý pro nákou starou babku, co vlese prodávala maso bes evydence EET a týrala ješťe k tomu jednoho vlka co ju chťel zežrat! No a na straňe druhý seděla Leňča. Chudák asi se taky bála, aňy necekla. I gdyš paňy Polýfková na ňu štendych ukazovala zatnutou pjest a viplazovala na ňu jazik. Týna zamýřyla na své mýsto. Pan soutce ješťe nepřyšel, tak mňela trochu času sy zvopakovat pořaďý hlaf a votstavců v ůstavje. Moc se na to ale nemohla soustřeďyt, Holčičky jí za hlavou pořát ňeco bjelýtkovaly...

Rozleťely se dveře a stoupil soutce! Šichni postaly. Visoká postava oblečená do tmavého taláru stoupala po úských točytých schúdcích do svojeho křesla. Týna užasle zhlédla. Vždyť... Ale ne! Nemohla tomu uvjeřit! Dyť to je pan řeďytel! Aš se jý zatočyla hlava. Jak teť se svýma argumentama vopstojí??! Pan řeďytel si Týny taky hnet šim a šybalsky na ňu mrkl vočkem. Týnu zalyl studený pot. Začalo prvňý lýčeňý.

Všeckno probíhalo fcelku normálňe. Bila vilýčena obžaloba proťy Leňče. Paňy Polýfková přytom, snat abi ťem slovům dodala na púsobyvosťy, mávala krtkem v ruce. Chudák. Paňy notářka pořát psala a psala a psala... Holčičky zvakaly propyskama a chroustaly bjelítkama. Nutryje žužlala lýzátko. Týny chvýle se každým okamžikem blýžila. Hoďyny ťykaly taaaak pooomaaaluuu...

Gdyš tu náhle! Žaloba skončyla a soutce se votočil na Týnu. Bilo to tady. Zbilé aktývyje fkomysy na svou drušku nervózňe zamrkaly, Holčičky přestaly cvakat, Nutrýkovi ztuhlo lýzátko v tlamyčce. Týna se zhluboka nadechla. Je to tu. Hlavou se jý hoňyly pojmy jako "derogačňý klauzule", "kogentňý normy" či "vakácijo légis". Dem na to.

„Drahý soude,“ na chvíli se odmlčela, záhy však pokračovala, „jak jsme mohli slyšet v obžalobě vznesené zde, vůči mé klientce, slečně Leňče...“ „Úplňe jak fsoutkyňy Barbaře!“ dojaťe sy pozdechl Gylgameš. Týna slůfko od slůfka pomalu strhávala a drtila opevňenou tvrs Polýfkových námytek a argumentů. Jejý kogýto ergo sum uchvacovalo fšechny přýtomné. Vzuchem létaly paragrafy a vyhlášky. Až paňý notářce ze fšech ťech unylaterálňých, bylaterálňých i multylaterálňých ůkonú spadly naušňyce. Státňý zástupce si pořát dokola pohrával se svým kňýrkem. Týny konkludentní jednáňý ve všech zbuzovalo bázeň a ůctu. Skrz temné dešťové mraky začalo, do doftedy dešťyvého dopoledne, probleskovat slunce. Celá přýroda jako by bila přy této událosťy přýtomna. Celá soudňý mýsnost bila zalyta svjetlem, gdyš Týna dokončyla svou řeč. Fšichňi plakaly. Aj ajfounysti se vodtrhly ot svých myláčků a bezdechu tleskaly. Panu řeďytely - teda vlastňe soutci - se dojeťým zjitřyly koutky očý, když slyšel svou milou žákyňy takto plameňe použývat všechny odborné vírazy, které ju sám naučyl. Aktývyje si v komisy pogratulovaly. Nejvječí překva však teprve přyšlo. Paňý Polýfková se zvedla ze svý žydle a, očividňe taky dojata, rozbjehla se smňerem k Týňe a pevňe ju vobjala. A pak ješťe Leňču. A veřejňe se jý vomluvila. Tak teď se dojeťým rozplakal i státňý zástupce, přes svůj kňýrek se fšak chudák nemoh pořádňe vismrkat. Jedno voko nezůstalo suché.

Soud se fšak musel dokončyt. Pan soutce povstal a promluvyl: „Mislým, že vísledek soudu je výc neš jasný. Vy, slečno Leňčo, jste s vokamžitou ůčynosťý sprošťena žaloby a vy, paňý Polýfková, jste se, alespoň jak vyďým, ze fšeho poučyla. Je mi to fšak lýto, musým vám uložit povynost uhraďyt fšechny fynančňý náklady s ťýmto řízeňým spojené. Tedy osumsetčtyřicetdvatisíc korun českých!“ Tu se postavyly fšichňy přýtomný a jednohlasňe zvolaly. „To my uhraďýme! Zúčastňyt se takovýhle události - to se vám stane jednou za žyvot!“ A tak se tam ten den vibralo tolik peňes, že ješťe zbilo na dobročyné ůčele.

To jest tedy celé pojednáňý o soudu, který se uskutečňyl prvňýho dne v týdnu a který se zapsal do ďejyn toho ďyvnýho mňesta svojou nefšednosťý a nevobyčejnosťý. Já sem to sem celé zaznamenal a gdybyste se ptaly, co teda teď ďela Leňča, tak ta si spokojeňe žije. A gdyby vás zajýmalo, jak to dopadlo s paňy Polýfkovou, tak ta jako vomluvu, darovala fšem vopčanům toho ďyvnýho mňesta i vokolý banánovou zmrsku zdarma a založyla nandačňý font na vochranu krtků v ohrožeňý. Tak takhle to s ňou dopadlo!