Aktývyje

Týna - ďýfka z mlýna (část 3.)

...a ďela: „Jesli chceš zachráňyt vojsko i mýr a abi každá roďyna bila na Vánoce zacelená, musýš to vojsko osvoboďyt poďyvným spůsobem!“ „Ale jak?!“ Vihrkla Týna a s žaulosťyvým pohledem upřela se na královnu výl. „Pohleť na to pole.“ Ďela zas Fylantropyje, „tak ty kopřyvy musýš svýma rukama vlasnoručňe vitrhat a upřýst zňych každému zvojska košelu. A to do dnešňý púlnocy!“ a královna Pandemyje zmyzla. Týna se koukla na své venkovské slunečňý hoďynky. Do púlnocy zubylo jen hoďynu a dvacet sedum mynut!!! Vrhla se do pole a fšý sylou začlala vitrhávat kopřyve po trsech a pletla zňych košele.

Taťýček mlynář zaťým sďel u jeslyček a vihlýžel mylosné Jezulátko. Na kostelňý vježy odbýjela jedenáctá a on sy pomislel - gde jen ta Týna vjezý? Ale nemňel oňu strach. Vjeďel, že dyš se Týna doňčeho dá, tak to dycky dotáhne do konce. Jednou, to bila ješťe malé pýskle, se chťela nechat pochovat od jednoho mladýho známýho cytátora. A dokonce bila pochována dvakrát - tedy jako pýskle. Potom téš bila často odhodlána napravyt pár lyďů a tak se dala do toho, že aj známé kleptomanky upusťyly ot svých ohlodaných čokolát. A v neposledňý řaďe se byla za správnou vjec, tedyže prosaďyla svou preferency, nebo bila úspješná herečka. Třeba taková manželka a zotpovjedná mamynka, to bili jeje role. A teť - přeststavoval sy pan mlynář - je sama ňegde vlese a zachraňuje voisko. A položyl stekňe hlavu do prázných jeslý.

A bilo čtvrt na dvanáct a Týna mňela sotva třynác sedumnácťyn pole vitrháno. Ruce mňela rudé, ba možná aj skrvavené. Ale jejý vúle bila pevná a neustávala. Lesňý zvjeř fčele s jelenem Bambým a sňehurkou a paroháčem se přyšla poďývat a držela Týňe kopítka - tedy krom sňehurky. A veverek samože. Dokonce aj jezyny vilezly zďýry a pýchaly Týnu do boku svíma pařátama. Nešťesťý bili fčas zahnány. A uš bilo púlhoďyny do Vánoc a pole bilo prázné. Týna sedla ke kolovrátku, který mňela vždy přyruce a začla přýst košele.

A bilo třyčtvrťe a pan mlynář uš pomalu začala usýnat. Usýnat ne ze spaňý, ale tak poďyvňe. Zábly ho ruky. Mňel sebou syrku. Škrtl. A náhle se předňym objevyl dům a krp a večeře na stole. Nevjeďel co dřýv, zda pro pečeňy nebo se ohřát u krbu. Tu náhle fšů výtr - a syrka zhasla. A mlynář se octl zas u prázných jeslyček. Ale našťesťý mňel druhou syrku a tak s ňou škrt. A kolem náhle celý zástup anďelýčků se myhotal a mlynářovy bilo tak teplo a dobře. Tam chťel zvostat. Poslouchal anďelské kúry a Te Deum (tedy Bože, chválíme Tebe) které spívali. A náhle fšů výtr - a syrka zhasla. A hle! Uš mňel jen posledňý. Do púlnocy jen pjet mynut... Inu coš, zapálým ju. A tak škrt. A náhle v dálce spatřyl, jak kňemu kráčý jeho manželka. Jeho mylovaná, jeho žyvotňý láska, která jyž zamlada zesnula. A teť, usmývala se naň...

A bilo za třy mynuty púlnoc a Týňe zbívalo ušýt deset košel. A tedy bila do práce a šyla. A bilo za mynutu dvanác a ješťe pjet košel zbilo. A Týna fpotu tváře šyla. A bilo za púlminuty dvanác a Týna šyla posledňý košelu. A bilo...

Náhle udeřyla dvanáctá hoďyna. Na kostelňý vježy. A Týna? Týna stuhla, vruce jý zbíval posledňý stech. Náhle puf, a košele zmyzeli. A bilo tu zas ňyc. Jen mezy zumrzlým vojskem kvýlel výtr. Fše bilo straceno!!! A hle, tu náhle osvýťyl se obzor a malé Jezulátko s jasným usmňevem. A fšechna lesňý zvjeř pokrčyla své předňý nošky - jakby poklekla. Aš na sňehurku, ta poklekla normálňe. Nevýdaný to zjef. Týna se slzamy v očých a rucema otkrve chovala v náručy malé rozmylé Jezulátko. A Jezulátko jý řeklo: „Poďývej, jak sem se naroďylo, snat abich tu jentak polehávalo? Ne, ne, to abich pomáhalo. Cošpak si namňe dočysta zapomňela?“ A Týna sotva stačyla cokoly řýct Jezulátko zvedlo ručku a pokynulo na vojsko. Náhle se každý voják octl ve své roďyňe ve svém domňe. A šťesťý jejych a jejych roďyn bilo nevíslovné. Jezulátko se usmálo. Usmálo se aj na fšechne kolem. Usmálo se, že se aš chťelo človjeku smát, a nebo plakat. A nebo obojý. Fšychňy nehnuťe pozorovaly ten nebeský zjef. A Jezulátko povjeďelo: „Přyjte mňe taky ňegdy nafšťývyt.“ A zumyzelo.

Taťýnek mlynář umrznul. Tedy skoro. Dyš dohořela posledňý syrka, ozvali se náhle púlnočňý zvony a pan mlynář ve svém posledňým spánku uslišel šeptný ďetský hlásek... Moc mu nerozumňel, jen pár slof, a ta ňygdy nezapomňel. A náhle ho zalylo teplo a on se probral zmrákot. A co nevyďý - vedle, v ješťe přetchvýlý prázdných jeslyčkách, ležela rozmylá soška mylosného Jezulátka. Očka mňelo jako žyvá. Chvýlu se naň ďýval. Bil šťasný. A tu náhle přykvačyla Týna a sňou celý les, ot jelenů aš po veverky a aj lesňý výly a mňesýčkové vikukovaly z houfu. A Týna hnet svého taťýčka objala, tedy padla mu do náruče. „Taťýcku, vše je zachráňeno!“ „Ano, já vým.“ Řekl taťýček mlynář, „zachráňylo nás Jezulátko.“

Konec :')