Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Help and pain

Nervózně procházel sem a tam. Dávno tu měl být, copak na něj zapomněl? Každou vteřinu se koukal na dveře; přímo je očima hypnotizoval, přičemž do nich málem vypálil díru.

Byl tak napnutý, že nemohl ani sedět. Rukama si vjel do - dříve upravených-  vlasů, které teď byly neupravené a trčely ze strany na stranu. 

Lehké, až přímo znuděné klepání se ozvalo na dveře. Prudce otevřel dveře. "Co vám tak trvalo?!" Prskl rozčíleně.

"Pane Malfoyi, to že nejsme ve škole neznamená, že si budete určovat podmínky a chovat se jako malej spratek." Pravil s neutrálním výrazem. Byl si příliš vědom, že by blonďáka neměl štvát, protože ačkoliv to možná byl bastard, tak teď vypadal opravdu vražedně. Rodina Malfoyů si zakládala na upravenosti a úhlednosti. Za žádných okolností by na sobě neměli potrhané a staré hadry. A možná proto bylo poněkud nezvyklé, že zde stál takto neupravený jeden z nich.

"Čekám zde snad dvě hodiny!" Nechal sklepního netopýra vstoupit dovnitř, aby za ním mohl následně dveřmi prásknout. Ozvala se nepříjemná rána, která mohla dosahovat k 130 dB, což bylo poněkud bolestivé, co se týče uší.

"Více s těmi nebohými dveřmi prásknout nechcete? Klidně si poslušně pane Malfoyi, ale až sem někdo přijde, moc rád budu sledovat, jak vysvětlíte to, co zde ve vašem pokoji dělám. Nerad bych byl ještě považován za pedofila." Ušklíbl se, jak to měl ve zvyku.

Draco zatnul ruce v pěst. Neměli času nazbyt a on se mu ještě vysmívá? "Máte to?"

"Proč bych zde jinak byl, nemyslíte?" Založil si ruce na hrudi a z bezpečné vzdálenosti sledoval rudnoucí obličej. Neměl by škádlit hada bosou nohou, ale dnes nebyl příliš zábavný den, tak si to alespoň takto hodlal vynahradit.

"Opravdu nemám náladu na ty vaše impozantní kecy." Z očí mu chrlily blesky.  Stačilo sáhnout po hůlce a vyslat nějaké kouzlo, avšak nebyl natolik paranoidní, aby si myslel, že mu poté snad ještě jeho profesor pomůže.

Snape se ušklíbl.

"Tak dáte mi to?" Natáhl frustrovaně ruku mladší z mužů.

"Jste si doufám plně vědom následků." Pronesl. Tón hlasu jasně oznamoval, že ho to vlastně nezajímá.

"Pokud všechno půjde podle plánu, tak žádné následky nebudou, takže buďte tak laskav a dejte mi tu lahvičku." Řekl skrze zaťaté zuby.

"Ampulku." Opravil ho profesor. Nakonec mu přeci jen do rukou vložil skleněnou věc s tekutinou uvnitř. "Nikdy věci nejdou podle plánu." Dodal.

...

"O. Můj. Bože..." Pomaličku se zvedala do sedu. Neobešlo se to bez bolestného sténání a fňukání. Každý kousek v těle ji bolel. Co s největší něhou se opřela o studenou zeď za ní. Potřebovala se vzpamatovat. Vyfoukla kus kouře z úst. Obláček se vznesl do vzduchu, než se rozplynul. To vysvětlovalo, proč jí je taková kosa.

Pažemi se obejmula a nasadila si kapuci. Nohy pokročila, aby žádné teplo neutíkalo pryč. Přála by si teď vykouzlit oheň.

Na začátku si snažila přehrát vše, co se událo. Netrvalo dlouho a tělem ji projel nepříjemný chlad. Ne kvůli nízké teplotě, ale při vzpomínce, jaká muka prožívala. Ať už to nebylo přímo fyzické mučení, ale mučení pomocí hůlky, cítila, že se jí na několika místech brzy objeví fialové kruhy - modřiny.

"Bastard." Utrousila na účet beznosého. Musela se nad svými slovy zasmát, avšak ihned přestala, neboť se tělem rozjela opět bolest. Kouzlo Cruciatus nebylo nadarmo jedno ze tří kouzel, jež jsou přísně zakázána.

Nedokázala si představit, co bude teď následovat. Každý den to samé? Několik dní, týdnů v kuse? Než její tělo zkolabuje, nebo je to přestane bavit a ukončí její život? Netušila. A možná radši to ani vědět nechtěla.

Samovolně mohla říci, že nic neprozradí. Radši si rozbije hlavu o zeď, než aby zradila lidi, na kterých ji záleží. "Dones ji žrádlo! A dělej ty kostro líná!" Uslyšela nadřazený hlas. Majitele hlasu jistě neznala, ale věděla, že mluví určitě o ní. "Aby mi byl za tyhle proradné skřety, čert dlužen."

"Ano, pane. Jistě, pane." Okamžitě se vyškrábala na své nohy. Nesnášela takové nadřazené chování vůči skřítkům. Vždyť to byli živé bytosti! Jak k nim někdo mohl být tak necitný a hrubí?

Jedny z kroků se vzdálily, avšak hned na to se ozvaly další. "Odnesu to." Při tom hlasu se jí málem podlomily nohy. Pevněji se opřela o zeď.

"Pane, odnesu to. Reeb to s velkou radostí odnese." Doufala, aby jí to opravdu odnesl skřítek. Nechtěla ho vidět...

"Řekl jsem, že to odnesu, copak neslyšíš?" Hněv byl patřičný. "Reebe, odnesu to." Řekl už klidněji.

Chloe čekala. Celá napnutá se krčila v koutu cely. Skoro nedýchala, aby slyšela všechno, co se nahoře nad schody odehrává.

Slyšela, jak někdo kráčí dolů a dle aristokratické chůze ihned poznala o koho jde. Obočí skřivila a rty dala do úzké linky.

Vlasy měl rozházené, ale vypadal dokonale. Slušelo mu to, dost. Lehce se uhodila hlavou do stěny, aby tyto myšlenky zahnala do nejtemnějšího zákoutí. Nemohla o něm takhle přemýšlet. Vždyť on by si o ní neopřel ani kolo, - či jak tomu mudlové říkají.

"Co zde děláš?!" Přiběhl dolů nějaký Smrtijed. S podezřívavostí se zahleděl na Draca s táckem v rukou.

"Jdu ji dát jídlo." Odpověděl stručně. "Copak je s tím nějaký problém?" Rysy v tváři mu ihned ztvrdly.

"Od toho jsou tady ty potvory." Vyjádřil svůj názor na skřítky Smrtijed. Chloe se zamračila.

"Nejsou to potvory." Ozvala se Chloe. Příčilo se jí tohle chování. Mít více síly, jistě by přešla co nejblíže, ale strach ji držel zpátky a bolestivé tělo především.

"Zmlkni!" Zvedl k ní svojí hůlku smrtijed. "Nebo se ti to dost vymstí, holčičko." Varoval.

Draco na ní lehce pohlédl, než zvedl hůlku a dal jí najevo, aby se nepokoušela zdrhnout. Jídlo ji hodil na zem a zpátky se vzdálil. Smrtijed celou dobu sledoval situaci. Nad hozením jídla do cely, se lehounce pousmál.

Chloe hlad neměla. Žaludek měla příliš stáhlý na to, aby cokoliv do sebe dostala. Přímo se jí na ten kus čehosi zvedal žaludek.

Těm dvěma nevěnovala další pohled. Oba to byli proradní smrtijedi, kterým se zabíjet rozhodně nepříčí. A ať si celou dobu dělala obrázek na Malfoye jakýkoliv.... Zřejmě to byla pouhopouhá lež. A tu lež si vytvořila ona sama.

Sama ve své hlavě doufala, že ho dokáže změnit a přimět cítit.