Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Odhalení tajemné minulosti

"Sakra..." Zaklela. Procházela se po hradě a mířila na astronomickou věž. Opět se probudila po hrozné noční můře. Vždy vidí, jakési úryvky.... Křik plný bolesti. A zmítání se na podlaze, když je ta osoba mučena. Občas slyší ta osudová slova, kdy ukončí jejich život.

Má tyto sny častěji a častěji. Člověk by si řekl, že si zvykne, ale pokaždé je to něco nového. Tělo se jí klepe, jakoby měla horečku.

Hůlkou si svítí před sebe a pomaličku jde ke kraji. "Nox." Zhasne, aby se mohla pokochat tou krásou na obloze. Hvězdy a vesmír - celkově ji fascinoval. Všechny hvězdy vypadaly stejně, ale každá byla přeci jen jiná. Některá ještě stále svítila a naopak některá už třeba tisíce let ne.

"Co tu děláš?" Vyrušil ji hlas. Odskočila od zábradlí a hůlku dala před sebe.

"Co ti je do toho!" Odfrkla si. Proč by se měla zpovídat někomu, jako je on. Stejně ho její problémy nezajímají.

"Vždy drzá." Konstatoval. A sebevědomím krokem si stoupl tam, kde před chvílí stála ona. Hleděla na něj upřeně a hůlku pomalu sklopila dolů. Všimla si, že něco drží v ruce, ale kvůli tmě přesně neviděla co. "A taky všímavá." Zrak neodtrhl od oblohy.

Přiblížila se k němu, aby se mohla vrátit k zábavě, čímž bylo koukání na hvězdy. "Co tu chceš?" Zeptala se ho protentokrát ona.

"Věděl jsem, že tady budeš..." Otočil se směrem k ní. "Nevím, co hledáš, ale já to zjistím." Zakřenil se na ní a následně vyndal knihu. Byla to kniha, kterou jí tehdy ukradl a tak sprostě odcizil.

Bez dalších slov ji knihu podal. S nataženou rukou v níž držel knihu, na ní hleděl. Nedokázala si zodpovědět, o co mu může jít. Překvapoval ji.

"Proč?" Zadívala se do jeho bouřkových očí. Jakoby na chvíli spatřila toho hodného kluka. Slyšela tlouct jeho srdce, které myslela, že ani nemá. Cítila jeho sametovou vůni, jehož vůně ji příjemně šimrala v nose. Viděla i jeho pocity, které se v něm každou chvíli měnily. Strach, bolest....

Knihu ji vrazil do rukou a sám se sebou zmaten, odešel do tmy. "Jsem moc naivní." Pomyslela si. V jeho přítomnosti se cítila zvláštně. Chtěla mu být blíž, přestože se snažila o opak.

Čupla si na zem a začala listovat v knize. Obracela stránku za stránkou, ale jméno Dexterová se nikde neobjevilo, ani Dexter. Zkroušená odhodila tu knihu pryč. "Co mám ještě udělat?!"

Snažila se tolikrát najít nějaké informace, ale vždy zklamala. Nikde nic o její rodině nebylo. Zvedla se a došla pro knihu, ale náhle ji něco opoutalo.

Byla to fotka dívky. Mohlo ji být tak šestnáct, ale po prozkoumání objevila symboliku a uvědomění, že takto vypadala její maminka. Na tváři se jí objevil upřímný úsměv. Byla si stoprocentně jistá, že je to ona a nikdo jiný. Hnědé oči a černé vlasy byli jistým důkazem. V hlavě ji proběhla vzpomínka, kde tuto fotku již jednou spatřila... Měli ji v domě nad krbem.

"Alice Ra-" hlas ji vynechal. Tělem ji projel trn bolesti, když dopadla na zem. "To není možné..." Pořád dokola četla to jméno. "Ne..." Nemohla uvěřit. Nikdo by nemohl uvěřit, něčemu takovému.

"Můžete mi říci, co zde provádíte?" Chladný hlas se objevil přímo před ní. Neměla slov, jakoby ji někdo zaklel. "Dexterová." Oslovil ji, jakmile si povšiml jejich očí. Věděl, že něco nehraje. Knihu vzal do ruky a se zaklením ji zavřel. "Zvedejte se a pojďte semnou. Nehodlám vám trpět, že sedíte na studené zemi a to po večerce."

Rozhodla se ho poslechnout. Rychlými kroky kráčela za ním. Musela skoro běžet, neboť jeho kroky byly příliš rychlé. Jeho plášť za ním opět vlál, až jí párkrát šlehl do ksichtu.

"Sedněte si." Nechal ji vkročit do dveří. Samozřejmě až po něm, takový gentleman to nebyl.

"Věděl jste to, že ano?!" Obrátila se ihned na něj. "Je to pravda nebo ne?!" Křikla, když se neměl k odpovědi.

"Ukázněte svoje city!" Utrhl se na ní.

"Moje matka byla sestra toho vraha!" Srát na city! Její domeček z karet byl už dávno zničen, ale teď byl dokonce zapálen a rozšlapán.

"Řekněte mi, stálo vám to za to?!" Přihnal se k ní. Nebyl zvyklý na tyto výkyvy nálad. Byl by radši, kdyby jí tam nenašel. "Měla jste nechat minulost být, ale vaše Nebelvírská odvaha a nos, který všude strkáte,  prostě nedal pokoj, že?!"

"Nikdo jim nepomohl, protože si mysleli, že jsou to stejné zrůdy!" Vyskočila bojovně na nohy. "Ne..." Zakroutila hlavou. "Báli se, ovládal je všechny strach!"

"Vaše matka si myslela, že to sama zvládne! Že porazí pána zla a uschovala se před námi. Naivně doufala, že ochrání vás i toho mudlu!" Bouchl do stolu. Oba dva teď nedokázaly své city držet na uzdě.

"Mudlu?" Pozastavila se nad tímto slovem.

"Váš otec byl mudla!" Pln opovržení ji to křikl do obličeje.

Stála na místě. Náhle ji všechno do sebe zapadalo. Voldemort je chtěl všechny zabít, protože jeho sestra si vzala mudlu, proti čemu on byl. Vraždil mudly a nedokázala ho zastavit ani vlastní sestra. "To, co se zde dneska odehrálo, se nesmí nikdo dozvědět. Pokud by se to dostalo k pánu zla, byla by to vaše smrt." Uklidnil se. "A nejen vaše..." Šeptl tiše.

Chtěla odejít, ale ode dveří se ozval tichý zvuk. Podívala se na Snape, který prudce otevřel dveře, ale nic neviděli. "Běžte." Vyhnal ji. "Vraťte se do své ložnice a jestli vás ještě někdy uvidím...." Větu nechal nedokončenou.

spuntika , tato kapitola je pro tebe. ❤️
Opět vám všem děkuji.