Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Návštěva

"Proč sem vůbec jdeme?" Špitla směrem k Harrymu. Ten hleděl překvapeně na dům, který se postupně posouval stranou, aby se mohly objevit vchodové dveře pro ně. Kupodivu mudlové si takové neobvyklé záležitosti nevšimli a nadále koukali na televizi.

Harry vlastně sám nevěděl. Zřejmě se sem vydali za účelem, aby probrali všechno kolem Voldemorta. Každý cítil, že se válka každým okamžikem blíží. Všichni trávili co nejvíce času se svými bližními. Nikdo nevěděl, co válka přinese a o koho v ní možná přijdou. Chloe jednou za život děkovala, že nikoho z rodiny nemá, neodkázala si představit, jaký hrozný pocit by to byl, kdyby žila ve strachu o své nejbližší. Měla ale své kamarády, kteří budou bojovat o lepší zítřky. A ona bude bojovat s nimi.

Měla černobílou mikinu s kapucí, která ji zakrývala obličej. Černé úplné džíny a černé tenisky. Nechtěla na sebe zbytečně upozorňovat, proto zvolila její oblíbenou černou barvu.

Držela se těsně za zády jejího kamaráda. Neměla v plánu tady bloudit, vždyť ani nevěděla, kdo tady bude. "Běžte si vybalit věci nahoru, pak přidejte." Oznámil pan Weasley.

Chloe opět vzala své věci, které uložila do nějakého pokoje, ale cestou zpátky si povšimla zvláštní pokoje. Na zdi byly vykreslené postavy. Po bližším prozkoumání zjistila, že je to rodokmen. Natáhla ruku, aby se dotkla zničeného a vyškrábaného obličeje. "Fascinující, že?" Škubla sebou a ruku vrátila zpátky.

Ve dveřích stál hubený muž. Dlouhé hnědočervené vlasy mu splývaly po ramena a tvář pod knírkem mu zdobil upřímný úsměv. "Sirius Black," Řekla jeho jméno.

"Ano, to jsem já." Udělal poklonu a pár kroky se přiblížil. Chloe ho naposledy viděla v ten den, kdy se jí Voldemort dostal do hlavy. "Osud si zřejmě cestu vždy najde." Řekl s básnickým podtextem.

"Nebo jste spíše tuto chvilku plánoval." Vrátila mu s úsměvem. Oči stočil na zem a pokýval uznale hlavou.

"Za záchranu života se děkuje. A já prozatím neměl možnost to uskutečnit." Hodil karty na stůl. Neměl rád, když se chodilo kolem horké kaše.

"Nechci vaše díky, -"

"Prosím, říkej mi Sirius." Lehce ji přerušil. S překříženými nohy a založenýma rukama se lehounce opíral o futra dveří.

"Nechci tvé dík Siriusi, nedělala jsem to pro něj." Zachránit život člověku, který svůj život neměl možnost žít naplno, bylo to nejednodušší, co mohla udělat. Několik let strávil za zdmi Azkabanu, kde právem nepatřil.

"Nemuselas to dělat vůbec, Chloe. Zachránila si život člověku, kterého si ani neznala. To už vypovídá o tvé dobré duši... Navždy ti budu dlužen." S opravdovým dík ji hleděl do očí.

"V tom případě mám na vás jednu prosbu...."

"Udělám vše, co bude v mých silách."

"Dopřejte Harrymu takovou rodinu, kterou si zaslouží, prosím." Sirius se jejímu požadavku usmál. Ta dívka měla jisté kouzlo. Připomněla mu Lily, o kterou jeho nejlepší kamarád dlouho usiloval, až se mu to nakonec povedlo, ale osud jim nepřál. "Tvé přání je mi rozkazem."

Po chvilce se rozpomněl. "Myslím si, že náš rozhovor budeme muset přerušit. Byl jsem zde vyslán, abych tě přivedl dolů, kdybys náhodou potřebovala lidskou navigaci." Rukou mávl na dveře, kudy se rozešla dolů ze schodů. "Doufám, že si brzo budeme mít možnost opět promluvit." Řekl před vstupem do místnosti.

Chloe kývla a vešla před ním dovnitř. Všichni už tam byli, dokonce i někteří, které neznala. Jakýsi chlap se zvláštním falešným okem a vážným výrazem ve tváři, přičemž skenoval celou místnost z rohu, ve kterém stál. Muž, jehož tvář byla zjizvená, přesto jakýmsi způsobem milá a upřímná. Žena, jejíž tvář se právě měnila z prasečí podoby. "Siriusi, cos tam proboha s tou dívkou prováděl." Zasmál se pojizvený muž.

"Starý bratře, uklidni své hormony. Už ti není patnáct a mně také ne." Pokáral ho muž za Chloe. Chloe studem zrůžověly tváře. "Nymphadora Tonksová, těší mě! Hodně jsem o tobě slyšela, teda četla..." Přešla k ní žena. Chloe jí stiskla ruku. Měřila o něco míň než Chloe. Její narůžovělé vlasy jí končily kousek pod rameny. "Ale říkej mi jenom Tonksová."

"Chloe Raddle Fox." Nevzrušeně řekla své jméno. Kupodivu to nikoho moc nepřekvapilo.

"To seš tedy ty, o které píšou ve všech novinách." Řekl znuděně muž naproti ní. Vybavila si, že takhle Hermiona jednou popisovala jejich profesora, kterým on vlastně nebyl, neboť pravý Pošuk Moody byl zavřený.... Bla. Už si moc rozhovor nevybavovala.

"Remus Lupin." Pozdravil ji taktéž muž, kterého měla možnost spatřit na Odboru záhad. Tmavší blonďaté vlasy, modré oči a knírek pod nosem se vyjímali na jeho vcelku pohledné tváři. Vlasy mu lehce spadaly do obličeje, neboť díky své výšce se lehce zaklánél, aby na dívku viděl.
Typovala, že měří tak metr devadesát.

....

Chloe nedokázala pochopit, jak se mohla takhle přecpat. Cítila se, jako nenasytné prase. Možná to bylo díky hroznému množství jídla, které sebou paní Weasleyová přivezla a nutila ji, aby vše ochutnala. Schůzka dávno skončila a ona po prozkoumání ulic, se vracela zpátky dovnitř. Chtěla se podívat na čerstvý vzduch.

Na cestu si svítila hůlkou, jejíž hrot směřoval dolů. Našlapovala zlehka, jakoby se nacházela právě ve škole, kde by ji za to strhly body. No, spíše nechtěla ostatní probudit. Věděla, že spánku moc v této době nedají, stejně jako upřímnému smíchu. Tvář křečovitě stáhla, když pod ní zavrzal schod.

"Co jste mi chtěl říci, Severusi?" Zaslechla zpoza dveří povědomí hlas. Nechtěla odposlouchávat, protože se to rozhodně neslušelo, a v žádném případě ne, někoho jako jsou oni. Avšak dolehla k ní i další věta, jež ji donutila zastavit.

Chci vám nehorázně poděkovat! 💞 Asi za dva dny přibylo 200👁️. O.M.G!
Buďte si jisti, že si všímám všech hlasů a komentářů, které napíšete. 🔥😄 Vždy mi to zlepší náladu. 💞

Mojena7 Pavlina06 OriginalMeee mirkajuskova66 xmartinakova ... Děkuji vám všem a omluvte, pokud jsem na někoho zapomněla. 💞✨