Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Lev útočí

Rozhlížela se kolem sebe. Byla už dostatečně najedená, ale byl tu problém, že nevěděla kudy do společenské místnosti. Harry byl jako bez života, Hermiona nadávala Ronovi, aby přidal, protože už si dával čtvrtý zákusek.

Zadívala se ke Zmijozelskému stolu, odkud měla výhled na jistého blonďáka. Ten zrovna něco vyprávěl klukovi vedle něj, byl tmavší pleti. Jakmile ale vycítil její pohled, zvedl hlavu a zadíval se jejím směrem. Byla to milisekunda, když Malfoy změnil výraz z nicneříkajícího na úšklebek. Jeho kamarád do něj vrazil, když si povšiml jeho pojedu, směřující na jistou Nebelvírku.

Zatřepala hlavou. Nebyla si jistá, zda její tmavě černé oči nezměnily barvu na červenou. Už od narození se její barva měnila na rudou. Stávalo se to nejčastěji v nepříjemných situacích. Když pociťovala strach, bolest i v krizové situaci a v momentě, kdy nemohla racionálně uvažovat.

Náhle ji něco nutilo se podívat ke stolu, jenž byl obsazen profesory. Projela všechny pohledem, než se zastavila u jednoho z nich. Tmavovlasý muž se stejně tmavými oči, tmavší, než nejtemnější noc. Se sinalou pletí a hákovým nosem. Vlasy mastnými a po ramena. Na jeho vzhledu ji cosi zaujalo, hlavně jeho oči, které se zapíchly do těch jejích.

Přišli ji tak známé.... "Můžem jít." Zaťukal jemně na její rameno Ron. Odtrhla oči od profesora, jehož oči byly zavřené do podezřívavého pohledu, ale jakmile se otočila na své kamarády, oddychl si.

Následovala své spolužáky až do sedmého patra. Nejvíce ji překvapily schody, jejíž směr se neustále měnil. Zastavili se až před obrazem Buclaté dámy. "Caput Draconis." Řekla směrem k Buclaté dámě Hermiona. Ihned mohli dovnitř, kde už všichni z Nebelvíru seděli. Pohled ihned utkvěl na ní a Harrym. Harryho propichovali nepříjemných a podezřívavým pohledem.

"Deane, Seamusi, co prázdniny?" Optal se Harry dvou kluků. V ruce drželi noviny, kde byl vidět vyfocen Harry. Nenápadně se koukla přes jeho rameno a ani nepostřehla, že Harmiona někam zmizela, taktéž Ron.

"Určitě lepší, než měl Seamus." Odpověděl kluk tmavší pleti. Náhle se Seamus - zřejmě - zvedl a noviny hodil na stůl.

"Máma nechtěla, abych se sem vracel." Promluvil.

Podívala se na Harryho, který věnoval pozornost právě jemu. Netušila, co se zde děje. "Proč ne?"

"Proč vlastně?" Položil si vlastní otázku. "Přeci kvůli tobě! Denní věštec o tobě píše divný věci a o Brumbalovi taky."

"Tvoje máma tomu věří?" Řekl nevěřícně.

"No... Když Cedric umřel, byls tam jenom ty!" Osočil ho.

"Tak si to čti dál, jako tvoje pitomá matka a dozvíš se tam co chceš!" Prskl Harry.

"Tak ale takhle o mé mámě mluvit nebudeš!" Vypadalo to, že se to vymkne kontrole.

"Klidně budu, když říkáš že lžu!" Odpověděl rozhodně Harry. Chtěla zakročit, ale absolutně netušila co se tady stalo. Jediné co pochopila z jejich hádky bylo to, že Harry byl při něčí smrti a teď o tom píšou.

"Co se tady děje?" Přišel Ron.

"Je to cvok! To se děje.... Copak ty věříš těm blbostem, co vypráví o ty-víš-kom?!" Obrátil se Seamus na Rona.

"Jo, věřím. Ještě někdo má s Harrym problém?" Přejel všechny pohledem. Harrymu věřila, ať už se stalo cokoliv, Harry byl hodný kluk. A ona se rozhodla, že mu bude pomáhat! Harry se vydal do klučičích ložnic a za ním hned Ron.

Zůstala stát veprostřed, zatímco všechny pohledy se stočily na ní. Trapně se usmála a pokusila se zmizet, avšak někdo ji zastavil. Byli dva. "Ahoj." Promluvil jeden z dvojčat. Promnula si oči, aby zjistila, zda se jí to nezdá. Vždyť jsou úplně stejní!

"Já jsem Fred-" představil se jeden z nich. A hned ten druhý. "a já George." Lišácky se usmáli.

"Vy jste bratři Rona?" Optala se nesměle. Jejich zrzavé vlasy měli co dočinění s Ronem.

"Náš malej bratříček..." Usmál se Fred na George. Zatím věděla, kdo je kdo. Neboť stále stáli tak, jak se představili. "Chloe.. že ano Frede?" Optal se svého bratra George. "Jo." Dělali, jakoby tady teď nestála. "Dáš si dortíček?" Navrhl George.

Pozvedla obočí, neboť netušila o co jim jde, ale dortíček teda nakonec převzala. "Co v tom je?" Optala se.

"Nic." Řekli dvojčata na stejno.

"Tak si kousek vemte." Podala jim to.

"Víš-" začal jeden z nich. "My jsme přejedení." Dokončil druhý.

Měla pocit, že tady něco nehraje, ale chtěla zkusit co. Nakonec si do dortu kousla a polkla. Sáhla si na hlavu, zda ji třeba nevyrostly rohy. Nadechla se, aby něco řekla, ale vyšlo z ní pouze:  "mňau."

Zakryla si pusu rukou. Všichni v místnosti se začali smát. "Mňau! Mňau!" Co to sakra!

"Co říkáš?" Smál se Fred. "Nerozumíme ti." Přidal se George.

"Mňau! Mňau!" Zabiju vás!

Všichni se váleli po zemi, každý jak se zdá, znal jejich žertíky. Zamračila se na ně a odešla do dívčích ložnic. Pokoj měla s Hermionou a s Ginny, která je sestra Rona. "Co se stalo? Je slyšet jakýsi smích..." Prošla kolem nechápavé Hermiony.

Usedla na svou postel a hlavu naklonila na stranu. "Mňau." Vyšlo ji z úst, už se ani nenamáhala mračit. Naštěstí tu byla jen Hermiona, která se ale taktéž neudržela a začala se smát. "Budu hádat ... George a Fred?" Pouze přikývla.

"Jejich vtípky mají dočasnou lhůtu." Usmála se. "Vsadím se, že ještě chvilku."

To doufám. Pomyslela si. Nechtěla ani vědět, co by se stalo, kdyby takhle šla zítra na hodinu.

Snad se vám příběh zatím líbí. Budu ráda za jakoukoliv podporu. ❤️
Mám napsané kapitoly do předu a smím prozradit, že jich bude určitě přes 40. 😁💞

Mějte se krásně. ❤️🥴