Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Nezájem

Seděla na židli a poslouchala, jak do všech Pán zla hustil, že se věci změní, jak každý před nimi bude klečet a prosit o milost, přičemž oni je chladnokrevně zabíjí. Mudly budou zabíjet, jako krávy na jatkách a jejich krví se ještě budou chvástat. Nechají si ji na rukou bez špetky slitování.

Po celou dobu se snažila držet kamennou masku, ale neměla tak silný žaludek, jako byla její představa. Chtěla být v klidu, uklidňovat se tím, že vše brzy skončí. Nehty zaryla do opěradla od židle. Jen pomyšlení na to, že se opravdu někdo podílí na krveprolití, ji způsobovalo mráz po celém těle.

"Vše ale hezky postupně... Nejprve musím zničit toho kluka. Potter není velkou překážkou..." Nechal se slyšet.

Chloe si ho představovala jinak, jako vyrovnaného muže s nekalými úmysly, přičemž toto se spíše podobalo malému klukovi, který má své vojsko z umělých panáčků a hraje si. Rozhodně nepůsobil dospěle.

Úšklebek rychle zamaskovala. Bellatrix si jí nepříjemně měřila pohledem, avšak při způsobované bolesti se usmívala, jako měsíček na hnoji. Chloe věděla, že beztak největší psychopat je tadyhle ta žena, jejíž smích se rozhléhal vždy všude.

Chloe chtěla vypadat autorizovaně, proto své oči nechala zářit rudou barvou. Konečně přišla za způsob, jak je ovládat a rozhodla se, že je takto nechá. Staly se její součástí, kouskem, který k ní zapadal. Lišila se od ostatních; chtěla být jiná. Dříve žila v domnění, že je zrůda, tož to se však změnilo. Byla dívka s emocemi a tak také chtěla, aby to zůstalo.

"Dnes večer zaútočíme v Průčelí! Dokážeme těm zbabělcům, že udělali obrovskou chybu, když nechali znetvořit kouzelnický svět." Povrchně si odfrkl. "Dynechovi zemřou první." Zlomyslně se usmál.

Nemohla to dále poslouchat! Musela pryč, hned! Naštěstí jejich schůze byla brzy rozpuštěna, ale naneštěstí byla ještě zastavena při odchodu. "Věděl jsem, že se přidáš na naši stranu." Promlouval k ní Pán zla.

"Ano," Přikývla na souhlas. Potřebovala, aby ji věřil. "Měl jste pravdu, pane." Musela znít přesvědčivě, přestože jimi tolik opovrhovala.

"Ale musíš nám dokázat, že o místo mezi námi stojíš..." Chloe se narovnala. Co sakra bude chtít!? "Dnes večer se na místo vydáš také."

Cože?! Cože to po ní chtěl?! Věděla, že si musí získat jejich přízeň, ale smrtí někoho jiného?

"Zemřou tvou rukou!" V očích mu zlomyslně zablesklo.

Nikdy! Opravdu to chtěla zařvat. Z plných plic vyjádřit opovržení vůči němu, ale tlak, jímž se Pán zla snažil probojovat dovnitř hlavy; musela zastavit. Bariéry se bouraly. Spatřil by to všechno, co spatřit rozhodně nesměl. "Jistě, pane." Tlak ustal. Oddychla si.

Voldemort se k ní otočil zády. "Draco má pro tebe zřejmě slabost." Zlehka na ní pohlédl přes rameno zkoumaným pohledem.

"Nemyslím si." Řekla tvrdě. Možná až příliš. "Oba se nenávidíme. Draco by byl schopen mě nechat na pospas, čehož jste si jistě i všiml."

"Láska je slabost... Dělá nás příliš slabými." Opovrženě pozvedl svůj ret. Vypadal, jako ďábel, jenž se bojí kříže či svěcené vody. "A tvá matka si to nechtěla uvědomit... Vždy byla příliš slabá." Ruce ze předu spojil. "Až budeš stát po mém boku, budou prosit, aby ses jimi vůbec zabírala. Malfoyovi jsou pouze figurky v mém plánu, nijak více užiteční..." Odfrkl si. "Věřím, že mě nezklameš." Prsty přejel po stole a koukl na Naginy, která se plazila pod jeho nohama.

Neodpověděla.

"Běž..." Nechal ji jít. Odešla ze dveří pryč a to do druhé místnosti. Dveře se nestihli ani zavřít, když k ní dolehl jeho hlas. "Nesnaž se utéct... Našel bych si tě a nebyl bych tak přívětivý, jako do této doby. Vím o každém kroku, který teď provedeš." Lehce se oklepala.

Musela najít Draca. To on má její hůlku u sebe. Pokusila se objevit jeho pokoj, neboť v něm už byla, avšak nebylo to tak lehké, jak si myslela. Několikrát se cestou zapomněla a ztratila se, takže vlastně nevěděla, jestli třeba není na začátku. "Raddlová," Cukla sebou. "Nemyslím si, že je dobrý nápad zkoumat všechny všudepřítomné místnosti;  Nemuselo by se to některým líbit... A tobě asi taky ne." Sešel jeden schod po druhém.

"Užíváte si to?" Sarkasticky se usmála. "Pane, Malfoyi." 

"Velice," Na tváři vykouzlil minimální úsměv. "Ovšem, teď by bylo dobré, kdyby jste mě následovala, slečno Raddlová." Prošel mimoděk kolem ní, jakoby zde ani nestála.

Chloe ho chtěla odbýt, že nemá rozhodně čas na někoho, jako on, ale on ji tu možnost nedal. Rychlými kroky se dostal před budovu, kam ho ona následovala a doufala, že ho někde neztratí. Naštěstí cesta před bránu byla bezproblémová, až na nepříjemný pocit, který stále cítila.

"Proč mě sem vedeš?" Doběhla ho. "Pokud mě chceš znásilnit, budu se bránit!" Přelétla postavu před ní očima. Přemýšlela, jestli to ještě neotočit a nevrátit se. Snape se na ní však otočil. Vražedně své oči zabodl do těch jejích.

"Musíte zmizet." Oznámil ji. Chloe svou pozornost věnovala právě jemu a nevšímala si Draca, který mizel do zákoutí oravského domu.

"Cože?" Optala se. Zřejmě špatný signál, pomyslela si. A nebo dokonce špatný vtip.

"Mám za to, že jste mě slyšela velmi dobře." Zopakoval trpce.

"Nemám svou hů-" vrazil ji její hůlku do ruky. "Ufff...." Vydechla překvapeně. "To jste byl vy, že ano?" Došlo ji v zápětí. Nikdo jiný nebyl takový mistr na lektvary, jako on. A také nikdo jiný by si netroufl na nějaký lektvar, který dělá bůhví co a ona to stále neví... Ruku ji to nerozežralo, takže zbytek ji byl vcelku fuk.

"Nekoukejte tak." Nikdy by nečekala, že by něco takového udělal, někdo jako on! Severus Snape byla zvláštní osobnost. A ona si ho zamilovala. Byl to muž, který neměl lehký osud, ale velké srdce. Tolikrát jí pomohl a nic za to nechtěl, pouze mlčet. Hleděla na něj s takovými emocemi.... Překvapil ji.

Vrhla se mu kolem krku. Prostě ho obejmula, byl to reflex. Strnule stál na místě a neobtěžoval se třeba pohnout, ale jí to stačilo, neodstrčil ji. "Musíš jít." Snažil se držet vážný hlas, ale Chloe poznala, že to byla opět přetvářka. Nekomentovala, že už ji nevyká.

S úsměvem se odtáhla. "Děkuji za všechno."

Severus Snape, nenáviděný profesor Bradavické školy, přezdívaný netopýr; se usmál. Nikoliv neměl ďolíčky, či snad světu ukázal své zuby, nýbrž se lehce usmál. Stačila miniaturní chvilka, aby si to Chloe uložila do paměti.

Naposledy se ohlédla na obrovskou budovu. Začínalo se stmívat a budova tak působila ještě děsivěji, než přes den. Nechala samovolně své oči přejíždět po domě, když se náhle zastavily při pohledu do oken. Oči lehce přivřela, aby tak lépe viděla.

Stál tam. V celé své kráse na ně shlížel z horního patra. Na dálku netušila, jak se tváří, ale dle úsudku to byla nicneříkající maska. Ruce měl skřížené za zády.

"Vaše díky patří někomu jinému, nežli mně." To byla poslední slova, než ji chytl za ruku, a zatočil se s ní celý svět.

Ocitla se několik set kilometrů dál. Od nich... A od něj.

Děkuji za 2K! ❤️💫